pátek 19. dubna 2024
Rostislav
úterý, 5. července 2016, 09:00
Období mezi lety 1968 a 1989 známe jako období normalizace, kdy naši tehdy ještě Československou republiku zdobil přívlastek socialistická. Jak období nuceného soužití se sovětskými okupanty vypadalo v naší Olomouci, která byla vojsky Sovětského svazu doslova přeplněna?
21. srpen 1968 je v paměti našeho národa navždy zapsán jako den, kdy do naší republiky vtrhla spojená vojska Varšavské smlouvy. Do Olomouce nejprve dorazila armáda Polska, aby ji následně nahradila posádka Sovětského svazu. Počet sovětských vojáků v našem městě byl ohromný, po Milovicích v Čechách zde bylo vůbec nejvíce Sovětů v celém Československu. Vojáci naší armády byli touto silou donuceni vyklidit vojenské prostory v Neředíně a na Novém světě a uvolnit je příchozí armádě.
Jako jedno z nejdůležitějších míst v Olomouci armáda ihned po příchodu obsadila místní letiště v Neředíně. To během okupace sloužilo Sovětům jako základna a zároveň opravna bojových vrtulníků. Pro místní obyvatele představovala tato skutečnost velké nepříjemnosti. Vrtulníky totiž létaly ve dne v noci sem a tam a jejich piloti se nestarali o to, jak vysoko či nízko nad zemí letí. Nezřídka se tedy stávalo, že vrtulník proletěl těsně nad střechou obydlí a vyděsil tak jeho obyvatele.
Komandaturu si pak Sověti zřídili na Žižkově náměstí, v místě kde se nyní nachází Pedagogická fakulta Univerzity Palackého. Socha našeho prvního prezidenta Tomáše Masaryka tam tenkrát samozřejmě být nemohla.
S postupem času, jak se tady sovětští vojáci zabydlovali, začali do Olomouce přijíždět i rodinní příslušníci důstojníků a jiných vyšších armádních činitelů. Tím se počet sovětských občanů ve městě zvýšil dokonce až nad třicet tisíc. Kvůli takovému počtu civilních příchozích si zde Sověti museli postavit svá vlastní sídliště. Celkem byly tři. Jedno vybudovali na Černé cestě, druhé na Novém světě a poslední na Tabulovém vrchu kousek od Neředína. Zároveň si tady zařídili i své vlastní nemocnice, školy, dokonce i obchodní domy. Postupně se tady tak vytvářel vlastní sovětský mikrokosmos, ve vybudovaných infrastrukturách mohli Sověti pracovat a zapouštět tu kořeny víc a víc. Zároveň s tím se vytvářely i užší vztahy mezi nimi a některými Olomoučany, kteří s nimi navázali zdravé obchodní vztahy. Většina místních si ale od Sovětů držela odstup a nechtěla s nimi mít nic společného.
To ale vzhledem k režimu nebylo možné. Všichni se totiž museli účastnit pravidelných průvodů, na všechny působila komunistická propaganda a neustálé zdůrazňování toho, že místní vojáci sem přišli Olomouc a celou republiku chránit a pomáhat jí.
Je ale třeba vzít v potaz i pohled z druhé strany, tedy samotné obyčejné vojáky. Mnozí z nich byli nuceni opustit své domovy a jet do naprosto cizí země, kde se na ně všichni dívali s opovržením jako na nevítané vetřelce. Pro Čechoslováky to byli všichni „Rusáci“ bez ohledu na to, ze které části Sovětského svazu pocházeli. Často to přitom byli mladí kluci pocházející například z pobaltských republik, kteří se samotným komunistickým režimem neměli kromě státní příslušnosti nic společného. Proto docházelo i k situacím, kdy některý z vojáků dezertoval z kasáren. Za podobný čin byl pak voják bez milosti zastřelen.
Postupem času se z „dočasného“ umístění sovětských vojsk u nás stala skoro až samozřejmost. Čím déle tady Sověti byli, tím méně lidí věřilo, že někdy přijde doba jejich odchodu. Po téměř dvaceti letech sovětské okupace však komunistický režim v Sovětském svazu s nástupem Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka začal ztrácet na síle. V souvislosti s tím došlo k prvnímu, ale ještě zanedbatelnému odsunu části ruských vojsk v dubnu roku 1989. Skutečně aktuálním se téma odchodu ruských vojsk stalo až po listopadové revoluci.
Občanské fórum požadovalo okamžitý odsun, který ale nebyl možný. Proto jeho vyjednávání trvalo do 25. června 1991. Toho dne podepsali představitelé naší republiky a Sovětského svazu protokol o ukončení procesu odchodu sovětských vojsk z našeho území. Od prvního impulsu k odchodu Sovětů po jeho kompletní realizaci tedy uběhly více než dva roky. 30. června se pak nejen v Olomouci, ale po celém Československu rozezněly sirény a zvony. Dvacet let dlouhé soužití s nezvanými hosty konečně skončilo.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat.
