čtvrtek 18. dubna 2024
Valérie
středa, 22. května 2019, 19:00
Den jsem strávil s terénními pracovnicemi Helenou a Ilonou ze Společnosti Podané ruce. Nejen u sbírání použitých injekčních stříkaček jsme si povídali třeba o tom, které nelegální drogy jsou v Olomouci nejrozšířenější, kde se v Olomouci nachází nejvíc použitých stříkaček a proč je dobré uživatelům drog jehly měnit.
V devět ráno si dáváme sraz v sídle terénních programů na Dolním náměstí vedle vinárny Na břehu Rhôny. Sedíme v kanclu, kde je několik počítačů, tři holky a já. Jelikož za chvilku vyrážíme do terénu, musím si projít takzvaným bezpečnostním kolečkem, abych se nechoval nějak nevhodně, pokud narazíme na klienta.
„V terénu budeš chodit vždycky s náma, nemůžeš nikam chodit sám. Když něco řekneme, tak to uděláš, to je asi nejdůležitější. Pracujeme s lidma, kteří užívají drogy, takže můžou mít toxickou psychózu nebo jim může být zle,“ upozorňuje mě Helča z Terenních programů v Olomouci na možná rizika. Chápu, že se člověku pod vlivem pervitinu vůbec nemusí líbit, když za ním na ulici kromě dvou holek, které zná, přijde i novinář s foťákem na krku. Jsem však upozorněn i na to, že si musím dávat pozor, kam šlapu a nesmím sahat na žádný infekční materiál.
Otázka může znít jednoduše, proč lidem, kteří užívají drogy, dáváte jehly? Odpověď zase tak jednoduchá není. „Lidé si tu drogu dají, ať tady jsme, nebo ne. My se snažíme snižovat ta rizika pro uživatele, ale i pro společnost,“ říká Ila.
Tomuto principu se říká harm reduction, což obecně znamená snižování rizik. Závislost na čemkoliv je složitá věc a terénní pracovnice se snaží snižovat rizika spojená s užíváním nelegálních drog. Vychází se z předpokladu, že závislosti se v naší společnosti budou v určité míře vyskytovat vždy, ale dá se s nimi pracovat. Klient tak sice možná nepřestane brát drogy, ale může si je aplikovat způsobem, který je bezpečnější pro něj i pro společnost.
„V praxi to znamená, že pokud dáme klientovi čistou stříkačku, aby se nenakazil žloutenkou typu C z použitých jehel, nebude muset řešit půlroční nákladnou léčbu žloutenky,“ vysvětluje Helča. Léčba žloutenky typu C u jednoho člověka stojí asi půl milionu korun a svou náročností je srovnatelná s chemoterapií. „Právě proto rozdáváme všechen ten materiál.“
V olomouckém terénu spolupracují Podané ruce zhruba se dvěma stovkami klientů, kteří tvoří asi jednu třetinu uživatelů drog v Olomouci. „Jedna třetina s námi aktivně spolupracuje, jedna třetina využívá sekundární výměnu, to znamená, že jim stříkačky vymění někdo jiný a jedna třetina je takzvaně skrytá, ti s námi třeba nechtějí být v kontaktu,“ vysvětluje Helča.
Olomouc je podle Helči pervitinovou baštou. „Je to historicky daný, podobně je na tom i třeba Brno nebo Prostějov, ale tam je v poslední době víc heroinových klientů,“ dozvídám se. Řeč tak bude hlavně o klientech, kteří berou pervitin.
Terénní pracovnice si před každou výpravou do terénu musejí nabalit batohy. Úplný základ tvoří stříkačky. „Většina našich klientů užívá pervitin přes žílu. Tohle jsou stříkačky na aplikaci inzulinu. Jsou jednorázové, ale někteří klienti je samozřejmě používají víckrát. Po dvou až třech užitích už ta jehla vypadá jako oloupanej banán, ale někdo jednu stříkačku použije i desetkrát, což potom vede k devastaci žil,“ popisuje Helča.
Pervitin se distribuuje v sypké formě, takže je potřeba ho pro nitrožilní aplikaci v něčem namíchat. Do batohu tudíž patří i malá balení kapaliny, která svým složením připomíná fyziologický roztok. „Někteří klienti v touze po užití té látky nemyslí na svoje zdraví a pro namíchání používají třeba vodu z kaluže, vodu ze záchodu nebo vlastní krev,“ vypočítává Helča.
Batohy jsou poznávacím znamením streetworkerek. Váží asi deset kilo a na sobě mají mezinárodní logo výměny.
Do batohu dáváme i tampóny, které slouží k dezinfekci místa vpichu a malé vatové filtry, které jsou určeny k zachycení nečistot při natahování pervitinu do stříkačky. Pervitin se často ředí léky, jedlou sodou nebo omítkou, což jsou nerozpustné věci, a právě ty jsou zachyceny vatovým filtrem.
Užívání pervitinu přes žílu je nejrozšířenější, ale také nejrizikovější způsob aplikace. Terénní pracovníci se klientům snaží vysvětlit a motivovat je, že jakákoliv jiná aplikace než nitrožilní, je pro ně i pro společnost bezpečnější. Do batohu balíme i šňupátka, což je obyčejná smršťovací elektrikářská bužírka. Právě tento materiál nejméně narušuje nosní sliznici při šňupání.
Pervitin se dá taky kouřit, proto do batohu přidáváme i čtverečky tvrzeného alobalu, na které se pervitin nasype a posléze se vykouří. Pervitin se dá užívat i polknutím, takže do batohu přibalujeme i kapsle. „Klient si dá pervitin dejme tomu třikrát za týden a my vždycky říkáme, že výhra je i to, že si dá jednou z těch tří dávek jinak, než nitrožilně, ať už kapslí nebo třeba šnupátkem,“ říká Ila. Pokud si klient aplikuje pervitin některým z alternativních způsobů, je vyšší šance, že drogy přestane brát, než když jej užívá nitrožilně.
Z Dolního náměstí vyrážíme do terénu. Jdeme Sokolskou ulicí směrem k parčíku v Koželužské ulici, kde holky zpomalí a se sklopenou hlavou hledají v trávě infekční materiál. Z Koželužské ulice odbočíme na Dobrovského a projdeme místa u hradeb v parku Pod Dómem. Ani tam jsme zatím infekční materiál neobjevili.
„Člověk, který se při aplikaci drog nakazí žloutenkou typu C nebo si při aplikaci způsobí zánět žil nebo bakteriální onemocnění, je velkou zátěží pro zdravotní systém. Lidi často říkají „já bych je zavřel“ nebo „tak je nechte, ať si to berou jenom tak,“ jenže ta péče o jednoho člověka ve vězení nebo potom v nemocnici se žloutenkou je velmi nákladná. Ta forma prevence, snižování rizik a motivace ke změně rizikového chování, což je vlastně naše poslání, je pořád to, co se státu vyplatí nejvíc,“ říká Ila.
Z parku Pod Dómem míříme po Masarykově třídě k ulici Na Bystřičce, kde u zábradlí přímo vedle chodníku nacházíme červený hrot stříkačky. Holky mají na infekční materiál už trénovaný zrak, já jsem si té malé věci v trávě ani nevšiml. Helča z batohu vytahuje žlutý kontejner a velkou pinzetou do něj hrot vkládá.
„Když najdu stříkačku, mám zavolat radši vám, nebo městské policii,“ ptám se. „Je to jedno. Asi je jednodušší zavolat městskou policii, ale pokud lidi třeba nechtějí komunikovat s policií, můžou zavolat nám na 776 778 132,“ popisuje Ila. Stříkačky od Podaných rukou i od policie se nechávají totožným způsobem odborně likvidovat. Zásada je nedotýkat se infekčního materiálu rukama.
„Funguje to tak, že my našim klientům dáváme počet za počet. Není to tak, že bychom stříkačky rozdávali, my je vyměňujeme a většina jehel se nám vrátí zpět,“ zdůrazňuje Helča cestou kolem Bystřice. Právě v těchto místech je podle obou holek nejvyšší koncentrace nálezů stříkaček v Olomouci. Z trávníku vedle chodníku v ulici U Ambulatoria Helča sbírá do kontejneru další injekční stříkačku a pokračujeme Hodolanskou ulicí k areálu za hlavním vlakovým nádražím. Jehly, které nacházíme takto pohozené, jsou podle holek často od uživatelů, kteří nejsou v kontaktu s jejich programem.
Ilona Kalinová (na fotce vlevo) se narodila v Olomouci v roce 1989. Vystudovala sociální práci na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého a v Terénních programech v Olomouci pracuje šest let. Helena Večeřová (vpravo) se narodila v Olomouci v roce 1994. Vystudovala sociální a charitní práci na Cyrilometodějské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v Terénních programech v Olomouci pracuje tři roky.
Podchodem se dostaneme k pátému nástupišti a pokračujeme podél kolejí až k podchodu pod Tovární ulicí, kde je malý prázdný squat. Od squatu se vydáváme Tovární ulicí k Zoře. Jen na těchto několika metrech jsme našli asi čtyři injekční stříkačky. Odbočíme na ulici Vejdovského a po třídě Kosmonautů se pomalu vracíme na Dolní náměstí.
Přijde mi to jako práce snů. Dva dny v týdnu holky chodí po městě celý den a tři dny v týdnu chodí jen odpoledne, protože dopoledne věnují administrativním věcem. Ani jedna z holek mi moje tvrzení o práci snů nevyvrací, ale zároveň se nechávají slyšet, že když prší nebo je zima, není to úplně nejpříjemnější. Navíc jde o práci ve značně rizikovém prostředí.
Po obědě vyrážíme na obchůzku Smetanových sadů. „Fungujeme i tak, že přijdeme ke hloučku lidí, představíme se, řekneme, že jsme z Terénních programů Olomouc a oslovujeme mladý lidi. Pokud nehulí nebo nic neberou, nabídneme jim třeba aspoň kondom, zkrátka aby věděli, že tady jsme, že existuje nějaká služba, která jim může v případě potřeby pomoci,“ vysvětluje mi Ila.
„Celá naše práce je o tom kontaktu s lidmi. Postupně s nimi budujeme vztah, aby s námi mohli řešit i jejich další problémy a ne jen výměnu. Řešíme tak s klienty i hledání bydlení nebo práce, jejich vztahy a další trable. Tohle všechno potom vede k tomu, že asi osmdesát procent našich klientů v budoucnu bude žít život bez drog, aniž by museli podstupovat nějakou další léčbu. To je hlavní smysl naší práce,“ zdůrazňují holky.
Došlo i na testování na infekční nemoci. Ila mě píchla do prstu, aby zjistila, jestli nemám žloutenku. Všechno dopadlo dobře, žloutenku nemám a tuhle službu může využít kdokoliv a zdarma. Za posledních dvacet let v Olomouci nebyl ani jeden pozitivní test na HIV u klientů, přestože většina z nich si test udělat nechá.
Během jednoho dne jsme našli osm stříkaček. Pokud znáte někoho, kdo by mohl potřebovat pomoc od společnosti Podané ruce, zavolejte na číslo 776 778 132. Podané ruce pomáhají lidem osvobodit se od závislosti nebo od tíživé situace, která jim zabraňuje v žití plnohodnotného života a zapojení se do života společnosti.
Foto Jindřich Karas
