sobota 20. dubna 2024
Marcela
středa, 17. dubna 2019, 19:30
Určitě už jste je někde potkali taky. Naboso chodí nejen v přírodě či v městských parcích, ale taky třeba na vlakovém nádraží, po kostkách na náměstí nebo dokonce do bank či jiných institucí. Říkají si bosochodci, chodí na společné výlety, pořádají mezinárodní setkání a pojí je jedna věc – k životu už obyčejně nepotřebují boty.
Se Zlaticí jsem se setkal v Polkovicích, kousek za Tovačovem. V tamní restauraci uprostřed farmy mne přivítala vitální šedesátnice. Zatímco já jsem vystoupil na štěrkovou cestu z auta v botech, Zlatica na štěrku stála naboso. V duchu jsem zasyčel bolestí z pomyšlení, že bych musel také došlápnout na leckdy ostré kamínky holou nohou, ale zatím jsem dotaz, zda-li to nebolí, spolknul.
Společně jsme si spolu sedli do restaurace a Zlatica začala vyprávět. „Už to bude rok, co jsem se rozhodla chodit bosa. Už dřív jsem k tomu měla blízko, kdykoli byla příležitost, na zahradě nebo třeba i v letních horkých dnech, zula jsem se. Postupně jsem začala chodit naboso víc a víc – poprvé jsem šla naboso nakoupit, do lékárny, pak už i k doktorovi, do restaurace. Postupem času jsem se stala bosochodkyní “na plný úvazek”,” směje se Zlatica.
První kroky naboso nejsou vůbec jednoduché. Nohy si musí zvyknout na různé povrchy, chlad i přílišné teplo. „S tím se pojí jedna bolestivá historka, kdy jsem naboso chodila jen pár měsíců. Tehdy mne kontaktoval jeden cestovatel bosochodec, zda-li bych mu neukázala Olomouc. V té době jsem neměla nohy ještě tak trénované a byla jsem zvyklá chodit veskrze jen v přírodě,” popisuje Zlatica. Celodenní chození po městské dlažbě a po olomouckých památkách mělo za následek neskutečnou bolest, kdy se Zlatica nemohla na plosky nohou téměř postavit.
Postupem času kůže a polštářky na nohou ztvrdnou, není to však jen o tom vydržet a pravidelně chodit bos, ale také o každodenní péči. Zlatica si každý večer napustí do vany vodu, nohy nechá odmočit, poté je drhne, myje a nakonec maže mastmi a krémy. „Jsem si dobře vědoma toho, že i když chodím bosa, musí moje nohy nějak vypadat. Zanedbané nehty nebo špinavé nohy až do půlky lýtek nepřipadají v úvahu,” říká. A opravdu, při pohledu na nohy Zlatice, které zdobí nalakované nehty či prstýnek na jednom z prstů, jsem se přistihl při myšlenkách, že jsem tak pěkné nohy už dlouho neviděl.
Zajímalo mne, jestli existuje místo, kam už by se Zlatica přece jen obula. „Pokud myslíte místo, co se týče povrchu, tak jsou samozřejmě místa, kde je to nepříjemné. Když jsem byla v jednom řeckém přístavním městě, postupně mi nohy pokryla silná vrstva černého mazlavého popela, který z těch nohou ani nešel smýt. To bylo opravdu nepříjemné. Stejně tak je velmi obtížné přejít opravdu hodně rozpálený asfalt nebo například v lese ostružiní,” popisuje Zlatica. Na otázku, jak se jí chodí třeba na olomouckém vlakovém nádraží, odpovídá jednoduše. „Dívám se pod nohy. Vy přece taky nešlápnete do flusance, i když máte boty, že? Tak stejně to mám já.”
Nedávno vzbudil rozruch případ, kdy řidič vyhodil z autobusu mladíka, který cestoval naboso. To Zlatica nechápe. „Vždyť lidé na botech nosí úplně stejnou nečistotu, jako na bosých chodidlech. Ze stejného logického důvodu nechápu, proč by lidé nemohli jít třeba do banky nebo k doktorovi naboso. Já sama všude chodím, a ze své vlastní zkušenosti vím, že je to jen o nastavení mysli každého člověka,” říká Zlatica. Jsou ale i místa, kam si Zlatica přece jen boty vezme. „Teď v zimě jsem byla na plese, kam jsem v lodičkách došla. Při nejbližší příležitosti jsem si je ale stejně pod stolem zula a pak tancovala bez nich,” říká. A když jde Zlatica na návštěvu ke kamarádce, špínu na nohou řeší vlhčenými ubrousky. Boty má ale podle jejích vlastních slov zastrčené už hodně hluboko ve skříni.
Samostatnou kapitolou jsou reakce okolí. „Lidi se dívají – sem tam pobaveně, sem tam zvědavě, někdy i s opovržením. Můžu vám říct, že je to skvělá osobní hygiena. Nikdy jsem nebyla víc sebejistější a nad věcí, než jsem teď,” říká Zlatica. Vzápětí začne vyprávět humornou historku o tom, jak ji jednou v zimě dítě před školou, kde čekala Zlatica na vnuky, oslovilo se zvídavou otázkou, jestli “opravdu nemá Zlatica boty”. Když jí řekla, že opravdu ne, holčička překvapeně přitiskla dlaň na chodník a s vyděšením zvolala: „Ale vždyť to je studený!”
Tohoto příběhu jsem se chytil a zeptal jsem se i na chození naboso v zimním období. Ani s tím nemá Zlatica problém. „Já musím vypadat v zimě strašně vtipně. Vždycky jsem oblečená v kulichu, šále, péřovce a teplých kalhotách, ale nohy mám holé,” popisuje svůj zjev Zlatica. „I na chlad v zimě si zvyknete. Musím zaklepat, ale od té doby, co chodím bosa, jsem nebyla ani jednou nemocná. To mne utvrzuje v tom, že bosochodectví je opravdu nadmíru zdravou záležitostí.“ Dokonce se naučila chodit i v hlubokém sněhu – začínala na pár desítkách metrů, na konci zimy už ušla jeden až dva kilometry.
Podle Zlatice je nejpočetnější skupina bosochodců právě z Olomouce a okolí. „Co se týče zahraničí, naboso hodně chodí třeba Francouzi, ale i Američané nebo Němci. S českými bosochodci zrovna teď v sobotu jedu na setkání do Prahy. Společně si projdeme Prahu,” těší se na další bosé dobrodružství Zlatica.
