Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Den s ošetřovatelem: Zoo má dvě tváře. Ta druhá se ukazuje, když jdeme domů

středa, 19. prosince 2018, 18:00

Před tři čtvrtě na sedm ráno parkuju auto u služebního vchodu do olomoucké zoo. Ptám se po panu Vidlářovi. Jo, vy jste z novin, ujišťuje se nevrlá vrátná a bere do ruky telefon. Už jde za vámi, říká mi po chvíli a já jdu klepat kosu do mrazu před vrátnici, abych nepřekážel zaměstnancům u píchaček. Vypadá to, že si dnes splním sen každého druhého desetiletého děcka.

Bezva, uvidím víc zvířat

Pavel Vidlář je hlavním ošetřovatelem na zimovišti afrických zvířat a taky docela sympatický chlap. Jdeme spolu od vrátnice kolem plotu až k zimovišti, to je ta budova, kde jsou žirafy. „Fungujeme tady spíš jako tým, bude pro vás lepší, když strávíte den s několika různými ošetřovateli,“ tvrdí mi hlavní ošetřovatel. Bezva, aspoň uvidím víc zvířat, že jo.

„Tady máme takové zázemí pro nás,“ říká Pavel Vidlář, když nakukujeme do kuchyňky, kde právě snídají jeho dvě kolegyně. Zdravím snídající ošetřovatelky a rozhlížím se. Na stěně visí seznam všech zvířat, o která se ošetřovatelé na zimovišti starají. Na bílé tabulce je jméno jednoho zvířete napsáno evidentně čerstvější fixou. „Jé, medojedi jsou tady noví,“ říkám nadšeně. „Jo, za nima se teď jdeme podívat,“ říká pan Vidlář a vyrážíme do pavilonu Kalahari, který kromě medojedů obývají ještě surikaty, hrabáči, snovači a terarijní zvířata.

Mouční červi k snídani

Medojedi kapští žijí na většině území Afriky a v jižní Asii. Na svou velikost (6-15 kilogramů) je medojed agresivní a silné zvíře, v Guinessově knize rekordů je uveden jako nejvíce nebojácné zvíře.

Na zimovišti pracuje hned několik ošetřovatelů a každý z nich má na starost svá zvířata. „Ráno začínáme tím, že každý ošetřovatel obejde svá svěřená zvířata. Zkontrolujeme, zda souhlasí jejich počet a zda jsou v pořádku,“ uvádí mě do ošetřovatelské problematiky pan Vidlář. „Kolem té sedmé se tohle děje u všech zvířat a pokud zjistíme, že je něco špatně, musí přijít veterinář. Dál musíme taky hlídat stav vnějších ubikací, může se stát, že spadne strom na plot nebo něco podobného, takže i tohle se musí hlídat, aby náhodou některá zvířata neutekla. Nestává se to, ale stát se to může.“

Obchůzku tedy začínáme u medojedů, které zkontrolujeme jen přes sklo. „Medojed, to je docela agresivní zvíře, který si to svoje reritorium fakt hlídá, takže ošetřovatel musí být na pozoru. Zákeřní nejsou, ale já jsem zažil jeden z útoků. Já jsem tam vlez a samice mě překvapila, tak jsem ji musel zahnat,“ dokládá pan Vidlář nebezpečnost návštěvy teritoria šelmy, která na první pohled působí roztomile.

Za dveřmi, do kterých se návštěvníci zoologické zahrady nedostanou, mezitím ošetřovatelka připravuje snídani. „Nyotkooo, poď honeeem, červíčciii,“ volá klidným hlasem ošetřovatelka samici hrabáče, zatímco ve vzduchu mává mísou plnou moučných červů. To už jsme u hrabáčů ve výběhu všichni tři. „Hrabáči jsou bezvadný zvířata,“ říká mi pan Vidlář, když si mě Nyotka po snídani očichává a já přátelskou samičku hrabáče z pražské zoo drbu na hlavě a na hřbetě jako psa. „Jsou to takoví povaleči a dlouho se návštěvníkům schovávali tamhle za tím kamenem, takže jsme jim tam zamezili přístup, aby je návštěvníci mohli vidět i když spí,“ popisuje problémy, které také mají na starost ošetřovatelé pan Vidlář a ukazuje na vyhřívanou pec u skla, kde oba hrabáči tráví většinu času.

„Nebojte seee...“

Kolem žiraf procházíme ke stájím, ze kterých se po otevření dveří ozve neuvěřitelně hlasitý zvuk. Ten mi na první dobrou připomněl řev lva. „Nebojte seee,“ říká pan Vidlář. Skoro jsem mu odpověděl, že se moc nebojím, že jsem relativně v pohodě, ale pak mi došlo, že nemluvil na mě. Mluvil na zvíře, které hlasitý zvuk vyluzuje. „FRRRRR!“ ozývá se znovu překvapivý zvuk, který je pro mě těžké k čemukoliv přirovnat. Sami si tento zvuk můžete pustit přímo tady.

Když nakouknu škvírou mezi dřevěnými deskami do stáje, uvidím pakoně v bojovném strnulém postoji. Překvapí mě jeho výška. Je maličký. Může měřit tak 120 centimetrů. Ale tím svým frknutím si u mě získal velký respekt. „Jsou to malý, ale fakt silný zvířata, když jsme nedávno určovali pohlaví u mláďat, byl to docela boj,“ potvrzuje pan Vidlář a dodává, že jsou to zvířata opravdu plachá.

Zoo nebo cirkus?

Řeč přijde i na vážnější téma. Zajímá mě rozdíl mezi důvody, kvůli kterým jsou zvířata držena v zoo a v cirkuse. „Zvířata jsou vždycky nějakým způsobem omezený tím, že jsou zavřený, ale na druhou stranu jsou fakt zvyklý. Ale hlavně je to záchrana druhů. Třeba adaxů jsou poslední kusy ve volné přírodě. Nebýt zoologických zahrad, hromada druhů už nebude,“ obhajuje funkci zoologických zahrad Pavel Vidlář.

„Až sundá parohy, holky ho budou mlátit...“

Od pakoňů míříme zpátky k budově zimoviště, kde Peťa, kterému se říká Vlk, seká mrkev a řepu. Míříme spolu za soby. „Toto jsou letošní mimina,“ ukazuje mi Petr na nejmladší kusy ze sobího stáda. Napadne mě, kolik vlastně takové zvíře stojí. „Sob stojí kolem patnácti tisíc, dřív se prodávali za hotový velbloudi nebo zebry,“ vzpomíná Vlk když sobům sype krmivo. Dnes už si zoologické zahrady zvířata vyměňují. „U sobů jsou pro postavení ve stádu strašně důležitý parohy. Tenhle je do konce roku shodí a holky ho pak budou mlátit, takhle to tady funguje. Jakmile nemá parohy, tak je to pro ně slabej kus,“ ukazuje ošetřovatel na jednoho soba s krásnými asi tříkilovými parohy. „Někdo parožinu vykupuje, ale takovýhle parohy pak půjdou třeba na propagační účely,“ říká mi Vlk, co se s takovými sobími parohy dělá.

Že se Petrovi říká Vlk jsem se dozvěděl až mezi ostatními pracovníky, kteří jeho přezdívku zmínili. Ale pochopil jsem ji, protože když jsem se Petra při pohledu na tygra ptal, jaké zvíře ze zoo je jeho nejoblíbenější, pověděl, že jsou to právě vlci. „Vlci mě zajímají, nevím proč. Šelmy jsou prostě krásny, užasny zviřata. Ale když jim tam hodíte kus masa, vidíte ty oči a víte, že to prostě není mazlik,“ popisuje Petr svůj vztah k vlkům. „Ti bílí vlci, co tu máme teď, ti nejsou zákeřní. Ti iberští vlci ze Španělska, tam se mezi ně vůbec nedalo jít jako jednotlivec. Tam jsme museli jako skupina a museli jsme se bránit, když se tam něco dělalo.“

Bezpečnost práce? I mezi vlky někdo musí

„Ve Švédsku se stalo, že vlci zabili ošetřovatelku, která mezi ně chodila. Bylo to samozřejmě všude v novinách no a nás tady po každym takovym incidentu školijou, co smíme a nesmíme, ale v praxi je stejně potřeba rychle zasáhnout,“ popisuje Vlk stinnou stránku práce se zvířaty. S dvoukolákem míříme dál, krmíme lamy a kozy a Petr kope do nádob se zamrzlou vodou, aby led na hladině popraskal a zvířata se mohla napít.

S Petrem aka Vlkem se vracíme na zimoviště, kde už další ošetřovatelka, které teď budu chvíli koukat pod ruce, dělá do kýblů salát z pomerančů, banánů a jablek pro štětkouny. Štětkouni jsou malá prasata, která v olomoucké zoo návštěvník neuvidí, protože výstavba jejich expoziční ubikace se zastavila ve fázi projektu. Štětkouni tak sice v zoo jsou, ale návštěvníci je vidět nemohou. Podobně jsou v olomoucké zoo návštěvníkům ukryti i urzoni kanadští, což jsou blízcí příbuzní dikobrazů.

Když antilopy musí skončit u šelem

S Kájou, která studuje speciální chovy na České zemědělské univerzitě v Praze, obcházíme oryxy a adaxy ve stájích. Kája pracuje v zoologické zahradě teprve od září a je na ní vidět, že ji práce moc baví, takže se z ní pokusím vytáhnout nějaký ten nepříjemný zážitek. „Určitě nejnepříjemnější bylo, když jsem musela umývat box po porážce jednoho nadbytečného oryxe,“ vytahuje nepříjemné eso z rukávu Karla. „Samců oryxů je moc a ze samců skupina udělat nejde a kdyby byli dva samci ve stádu samic, taky by to dlouho nevydrželo. Takže to utracení je pro ně v podstatě lepší, než kdyby byli celoročně zavření tady v boxu a nemohli se podívat ani ven,“ vysvětluje mi Kája, proč nadbyteční oryxové v zoologických zahradách končí jako krmení pro lvy, tygry nebo vlky. Tohle je prostě potřeba pochopit a k provozu zoologických zahrad to zkrátka patří.

V úrovni žirafích hlav

Od oryxů a adaxů se dostáváme zpátky k panu Vidlářovi, kterému se tady říká Náčelník. S Kájou se loučím a s Náčelníkem míříme po schodech nahoru na půdu. Olomoucká zoologická zahrada má vlastně dva žirafince. „Ten starej návštěvníci nevidí. Právě tady žirafy rodí, odchovávají, mají tady i venkovní výběh,“ popisuje Náčelník, když otvírá dveře a rázem se ocitáme žirafám ve starém žirafinci v úrovni hlav. Je to úžasná věc, některé žirafy se za námi zvědavě hrnou a nechají se hladit, jiným jen dáme kousek jablíčka. Náčelníkův oblíbenec je tunový pětimetrový samec Marek, mě si všímá spíš místní celebrita Sunny, která se lidí nebojí, protože byla odkojená z flašky.

„Žirafy v zimě chodí ven na dobu nezbytně nutnou,“ popisuje režim ošetřovatel. Beton, na který žirafy vbíhají, se nejdřív musí posypat štěrkem, protože pád bývá pro žirafy fatální. Půlhodinu nebo hodinu, kdy jsou žirafy venku pak bleskově využívají všichni ošetřovatelé z celého zimoviště k úklidu. Ošetřovatelé se seběhnou dovnitř žirafince a velice rychle sbírají starou podestýlku. „Když je vidím, jak rychle uklízejí, tak bych je chtěl mít doma,“ směje se Náčelník, zatímco ostatní mají v rukou lopaty a smetáky. Dobrá práce!

Velbloudí pusa na rozloučenou

Absolutně nadšený z přítomnosti mírumilovných kolosálních tvorů mířím za ošetřovatelkou Míšou, která na mě čeká ve stájích se zebrami, ale my zamíříme do výběhu velbloudů. „Tereza má deset, Lorenzo dva, Eliška dvacet tři a Maryša je osmiletá,“ představuje mi velbloudy Míša. „Lorenzo, tebe budu potřebovat, přijde nám sem veterinářka,“ promlouvá k němé tváři Míša. „Má nějakou olezlou hubu, tak musíme zjistit, co to je,“ vysvětluje mi Míša. Já velbloudy mezi sebou nepoznám, takže už nevím, jestli ten s tou olezlou hubou náhodou není ten, kdo před chvílí tak vášnivě líbal Míšu, ale chci věřit tomu, že to byl nějaký jiný velbloud. Po tomhle polibku na rozloučenou hodíme velbloudům ještě seno a jde se na oběd.

Zoologická zahrada má vlastně dvě období. „Od dubna do října tady zůstávají dva ošetřovatelé do šesti večer, kdy mají takzvanou zavíračku, protože zvířata zůstávají venku déle. V zimě mají ošetřovatelé ze zimoviště padla o půl čtvrté, protože zvířata jsou zavřená,“ vysvětluje mi pan Vidlář. Před odchodem domů musejí ošetřovatelé věnovat čas další obchůzce kolem svých zvířat. Tento odpolední rituál je víceméně stejný jako obchůzka, kterou zaměstnanci absolvují každé ráno, ošetřovatel zkontroluje počet a stav jednotlivých zvířat. „Ve stájích se pozhasíná a i zvířata poznají, že jdeme domů,“ upozorňuje Náčelník na to, že podle něj má zoo dvě tváře.

„Já vždycky říkám, že zoo má dvě tváře. Jedna tvář je, když jsme tady v práci a druhá, když je zoo prázdná. I ta zvířata se chovají jinak. Když máme nenadálou akci a přijdeme v čase, který zvířata nečekají, vidíme, jak to tu žije úplně jiným způsobem...“

Smrad a empatie

Jasně, navenek to může vypadat tak, že práce v zoo je hlavně o mazlení se se zvířátky. Každé ráno si je obejdeš, nakrmíš je, pak je každé odpoledne pohladíš a jdeš domů. Práce v zoo je však docela tvrdá dřina, kde se maká ve špíně a smradu. Po tom jednom dni mi kompletně všechno oblečení smrdělo jak žirafa. Žirafou smrděl i foťák. Ale to je samozřejmě to nejmenší. „Hlavně je potřeba obrovská schopnost empatie a to každý nezvládne,“ zdůrazňuje Karla Břečková, která má v olomoucké zoo na starost adopci zvířat a marketing.

„Den s...“ je nová rubrika Olomoucké Drbny, ve které redaktor zachytí jeden den s člověkem, který vykonává zajímavé nebo nevšední povolání. Své tipy na zajímavá povolání nebo přímo na lidi, o jejichž práci byste si chtěli přečíst, posílejte na mail redakce@olomouckadrbna.cz.

ČTĚTE TAKÉ: Den se servisním technikem Honzou: V téhle práci nemám co „po*rat“

 
 

Vizitka autora

 

Ivo Spisar

Redaktor portálu Olomoucká Drbna
kontakt: redakce@olomouckadrbna.cz

 

Kam dál?

Novoroční ohňostroj v Olomouci doprovodí světoznámá píseň Bohemian...

středa, 19. prosince 2018, 14:15

Tóny skladby Bohemian Rhapsody legendární britské kapely Queen doprovodí novoroční ohňostroj v Olomouci, který oblohu nad městem...

Řidič Avie po nehodě ve Velkomoravské ulici nadýchal téměř dvě a půl...

středa, 19. prosince 2018, 11:00

K nehodě nákladního a osobního auta došlo v úterý 18. prosince 2018 krátce po půl jedenácté dopoledne v ulici Velkomoravské...

FOTOGALERIE: Škody způsobené požárem skladů v Olomouci jdou do...

středa, 19. prosince 2018, 10:00

Škody, které způsobil požár skladů v průmyslovém areálu v ulici Babíčkova v Olomouci, jdou do desítek milionů korun. Hořet začalo...

AKTUÁLNĚ: V Olomouci hoří sklady v Babíčkově ulici, obrovský požár...

středa, 19. prosince 2018, 07:18

Deset jednotek hasičů likviduje v současné době velký požár skladů v průmyslovém areálu na ulici Babíčkova v Olomouci. Hořet...

 
 
 

O čem píše Drbna.cz

Největší zájem o eurovolby byl podle všeho v Praze

Zájem lidí o výběr kandidátů do Evropského parlamentu nebyl ani dnes dopoledne velký. Volební účast v jednotlivých krajích se podle zjištění zpravodajů pohybuje nejčastěji mezi 15 a 21 procenty. Zřejmě největší zájem o volby je v hlavním městě. V Praze odvolila téměř třetina oprávněných voličů. Vybírat zástupce do Evropského parlamentu šlo do dnešních 14:00, výsledek voleb bude zveřejněn v neděli pozdě večer.

Hodiny na Černé věži v Budějcích po čtyřiceti letech září novotou. Speciální barvu vybírali památkáři

Jako nové teď vypadají hodiny na Černé věži. Po čtyřiceti letech totiž dostaly nový nátěr. Na všechny čtyři ciferníky padne více než osm kilo speciální barvy, kterou vybírali památkáři. Hotovo by mělo být příští týden. Hlavní slovo má ale počasí.

Předmanželská smlouva? Ochrana před zchudnutím

Zhruba každé druhé manželství končí rozvodem. Je proto dobré myslet dopředu a zbytečným sporům o majetek předcházet. K tomu slouží předmanželská smlouva, ve které si snoubenci dohodnou jiný než zákonný majetkový režim.