O štěstí

Učíme se v této nové době reagovat rychle, není čas na váhání, odkládání a okolky. Je to jak v příběhu nešťastníka hledajícího štěstí. Povím vám, jak jsem slyšela, chcete? Onen muž putoval dlouho, přes hory a přes doly…a přes mnohé zážitky Štěstí stále nenacházel. Znaven tou dlouhou poutí už to málem vzdal…Loudal se zpátky prašnou cestou, vyčerpán světem v letargické beznaději, když…jej v dálce uviděl přicházet! Mělo podobu zářivé siluety s bujnou kšticí, vlnící  se ve větru jak divoká voda…a…hledač byl zasažen! Je to ono? Je to skutečné Štěstí? Pravé a nefalšované? Že bych ho přeci jen našel? Teď, v poslední chvíli? Byl nadšen! Věděl to. Vždycky to věděl. Že To existuje. Že i v tomto světě lze štěstí nalézt. Že všechny předchozí nezdary byly jen přípravkou, že všechna zklamání byla určena jen k tomu, aby ho dokázal poznat a…ocenit.

Štěstí kráčelo přímo proti němu a svižným tempem se rychle přibližovalo. „Ach ano“ vydechl „je to Štěstí!“ To blyštivé, mihotavé, nepolapitelné, třpytivé “Cosi“. Přidal tedy na tempu, aby chytil tu energizující  hřívu, ty plameny, lemující tvář proti němu. Čím víc se blížila, tím více nabývala postava jasných kontur. Hledačova ústa se začala opět usmívat a se zkracující se vzdáleností od bytosti se v srdci rozlévalo blaho. „Tak takhle se člověk cítí, když potká štěstí“ ještě si slastně pomyslel, když…přišly pochyby. Vystřelily bez varování jako šíp do poutníkova otevřeného srdce a zabolely.. „Co když to není skutečné štěstí, co když je to jen fata morgana? Jen klam a mámení pro žíznivého? Co když je to jen vábení Sirén? Co když se v tu ránu promění a budu zas nešťastný? A je vůbec možné, abych ho potkal, jen tak, na téhle obyčejné cestě? Myšlenky se šířily jako virus poutníkovou hlavou a ruka sahající po prameni vlasů, už už cítící ten dotyk, tu magnetickou sílu světla…se rychle stáhla zpět. „Co když se ho dotknu a rozplyne se?“ Štěstí bylo už těsně u něj, chtěl to s ním jen trochu probrat, podívat se mu do očí a získat důkaz, že je pravé. Jenže tvář zahalovaly vlasy, živé a elektrizující a …poutník zaváhal. Ruka klesla dolů, bojíc se dotknout oné nebezpečně vypadající bytosti. „Potřebuji čas“, zoufale mu běželo hlavou, když procházel kolem nepoddajné hřívy. Nadechnout se a v klidu to promyslet. „Měl bys jej chytit“ ozval se tichý hlásek v jeho srdci. „Víš, co se říká: Chytit štěstí za pačesy…Copak to neznáš?“ „Já vím, říká se to..“ opáčil sám k sobě mrzoutsky „Ale co je to za Štěstí, když si tu jde jen tak, zvesela a samo? A vůbec… copak ho udržím? Kdopak ví, jakou má sílu? Co když mě strhne? Co když pak už nebudu tím, kým jsem býval?“ Srdce se ušklíblo nad pohledem na zchátralého hledače, který chce bůhvíproč zůstat tím, kým je, pak jen rezignovaně pokrčilo svým pomyslným ramenním „srdcesvalem“.a utichlo.

Rozhořčenou samomluvou si muž ani nevšiml, že tajemná bytost už prošla kolem. Najednou byl zase klid a byly slyšet jen monotónní kroky v písku. Poutník se zastavil. „Právě jsi ho minul“ špitl hlásek v duši uštěpačně „o vlásek…“ „Nesmysl, je to všechno nesmysl!“ otočil se hledač zprudka za odcházející postavou v přívalu náhlé horkokrevnosti  „Popadnu jej a a podívám se pěkně zblízka! Sílu mám a copak jsem šel celý ten čas zbytečně?“ ruka vystřelila vzhůru, připravena se vší odhodlaností chytit ty bujaré, rozdivočelé vlasohrátky! Jenže….sklouzla po hladkém temeni hlavy. Nebylo čeho se chytit. Ajajaj! Pozdě bycha honiti…Štěstí – zepředu bujnou hřívu, vzadu holou lebku – kráčelo vzpříma dál. A tulák stál, zmámeně se díval za mizející siluetou v dáli vydechl: „Tak přeci jen jsem potkal Štěstí…“

A jestli nezemřel, tak tam stojí dál…

Krásný příběh, viďte? Že je trochu smutný? To ano, ale ne výjimečný. V této divoké době, kdy je možné cokoli, se dnes a denně odehrává v zrychlenější podobě, ale má se to s ním stále stejně. Příležitosti, události, lidé a výzvy nečekají…stačí chvíle a vše je jinak. Zaváhej a mineš to. Odpoj srdce, zapoj hlavu, vteřina okolků a je to pryč.

Štěstí a zázraky nás stále potkávají. Kráčíme po prašných cestách, spletí zákrut a úžin…všichni chceme být šťastni. U každého má štěstí jinou tvář, ale ta zůstává do posledního okamžiku zahalena. Jako ta Popelčina na bále. Vzpomínáte? Princ se do ní zamiloval, aniž odhalil všechny její závoje. Aniž je analyzoval, vygoogloval, prověřil…test srdce mu postačil. Víme vůbec my, lidé vzdělaní a přechytralí, co nás činí šťastnými? Naše srdce to ví, naše moudrost těla to ví, ale naše hlava, ta to často neví…plná starých zklamání, ambicí a strachu ze života. Jak jinak si vysvětlit, že větší část dne neděláme, co těší naši duši, hřeje naše srdce a přináší nám blaženost.

A tak si uvařte šálek čaje či lahodné kávy, začněte snít s otevřenýma očima a probouzet své srdce…novému světu, zrychleným vibracím a kouzlům, která nás potkávají. A pak, posíleni svými barevnými sny, vyběhněte do toho úchvatného života Proměn.  S pohledem dokořán, tlukoucím srdcem a zklidněnou myslí poznáme všichni své štěstí natotata… a už jej nikdy nemineme…když se s ním potkáme na zaprášených cestách všedních dní…

                                                                        Klaudie