Strážci prahu…zátaras na Cestě

Život je jako pohádka. Kouzelný,barevný a plný překvapení. V jednu chvíli si můžeme myslet, že už nás nemá co uchvátit… že jsme dost zkušení, životem obroušení a světa znalí…že náš život je pěkně uspořádaný, strukturovaný a máme naše příští dny správně „nalajnované“. Nic není menší pravda! Myslím, že Bůh se popadá za břicho v hurónském smíchu, když tohle hlásáme s vážnou tváří Organizovaných! V té nekonečné řece žití není předvídatelné vůbec nic! Možná že vodáci občas tuší pravdu, neboť znají záludnosti a neočekávané zvraty na divoké vodě ( a to je na tom ostatně baví!), ale ostatní, kteří jako já, tuhle zkušenost nemají, musí své symboly hledat jinde. Třeba zrovna v mýtech. Ne, že by symboliky bylo v životě málo, ale nemáme, v chaosu našich všedních dnů, vždycky ten správný odstup. A k tomu nám pradávná moudrost seslala příběhy. Neobyčejná vyprávění o obyčejných věcech přikrášlená fantazií. Přesto, čím víc naslouchám skutečným příběhům ze života (pominu-li svá vlastní dramata), tím víc si myslím, že mýty zas tak moc vyfantazírované nejsou. Vlastně jsou někdy slabým odvarem toho, co se dá žít! A to je úžasné! V údivu a ohromení nad velkolepostí Existence, která nám předkládá do života výzvy a dobrodružství, se skláním před obrazotvorností vesmírných pozvánek k zajímavému prožívání života. Všechno je možné. A říkat: „nikdy“, je jako naběhnout si osudu na smeč!

Bodem obratu v nudných dálnicích stejných dnů jsou právě tyto signály. Ruku v ruce, jako nebeská dvojčata, se objevují znamení naší nespokojenosti se status quo a zároveň nové možnosti jiného žití. Campbell pojmenoval tuto fázi počátku nového jako Dobrodružství volá. Nevyhovující stávající stav se může projevovat všelijak. Od psychických stavů smutku, depresí, syndromu vyhoření či  vzteku, popudlivosti, zahořklosti, hádavosti…až k projevům tělesným. Nemoci těla, zranění, průšvihy v naší každodenní realitě. Tloustnutí a vyhaslé pohledy. Nejsou projevem stáří a dobré kuchyně, ale rezignace, vzdání se chuti žít naplno. Pak se z nás stávají „pantátové“ s kulatými bříšky a „maminy“ s až příliš mnoha oblinami. A za vším se skrývá všudypřítomná nuda. Stav duše, která se chce učit novými zkušenostmi a ne se líně povalovat na kanapi všednosti. (tedy nic proti pohovkám v pravou chvíli :))

Život musí jít stále vpřed. Jako ta voda. Mění se, hnedle je mírná, hned zprudka hrnoucí se skalami, místy ji přebrodíš aniž smočíš střevíc, místy je hluboká jako naše duše. Ale vždy…teče vpřed. Nikdy ne zpátky. Mění se. Jako my. Včera jsme byli někým jiným a zítra, obohaceni čímkoli , co nás dnes potkalo, jsme zase jiní.  Není to báječné? Vím, že tato řeč budí děs v těch, co by se rádi uhnízdili v tomto nejistém světě ve svých jistotách, domech, kariérách, smlouvách, partnerství…to já dobře znám…ale, co naplat, strach je třeba opustit.. Život volá: „Hej ty, myslíš, že tu budeš navždy? Myslíš, že máš ještě dost času na odkládání ? Víš-li ty něco o tom, že vše hmotné zanecháš u bran smrti?  Že jediné, co si lze vzít s sebou na onen svět je zkušenost tvé duše? A že ji nezískáš ustrašen za vysokými hradbami opevněného města? Ani dennodenní rutinou opakujících se situací? Ani náhodnými výstřelky znuděného patrona? Jen proměnou.

Transformací  živoření. Odvahou skočit do Neznáma. I za cenu bojů, i za cenu obětí. I když jsme do iluzorních jistot celá léta investovali energii, život, svou duši. I přesto, že nevidíme cíl. I když máme obavy, co bude. Stejně o všechno jednou přijdeme. O věci, o lidi, i o toto tělo. Proč se tím tedy poutat dnes, když můžeme ještě svobodně dýchat a žít? O to podstatné, o duši, přijít stejně nemůžeme. Je stále námi, v mnoha převlecích, mnoha hrách mnoha životů.

Nechat se podmanit řekou života, ať vede kamkoli. Vždycky jdeme správně, vedeni výzvami a naším srdcem. Důležité je jít. Pomocníci na cestě přijdou, ale odhodlání nestát, nestagnovat,  vykročit, rozběhnout se, letět vstříc dobrodružství, v sobě musí vybudit každý sám. Sami jsme přišli na tento svět a sami z něj odejdeme. Sami za sebe zdoláváme zkoušky a sami se rozhodujeme, zda budeme rezignovat na život. Jestli jej chceme barevný a nebo se spokojíme s mnoha odstíny šedi. Přesto nejsme sami. I když nám to tak někdy může připadat. Jsme všichni propojeni posvátnou sítí a máme své spřízněné duše. Ale akce je vždycky jen na nás.

Zvláště tehdy, když potkáme Strážce prahu. A těch je všude kolem jako máku. Byli neviditelní a zklidnění, dokud jsme se drželi konzervativních tradic, zaběhlých zvyklostí, představy, kterou o nás mají druzí a koloběhu rutiny. Dokud jsme dělali, co se má a co se od nás očekává. Dokud jsme plnili přání, Ega chtění druhých, dobrovolně si nasazovali pouta a zavírali okenice toho báječného, barevného světa kolem. Dokud jsme nevyslyšeli volání nového, neucítili závan čerstvého větru na tvářích.  Dokud …jsme nenastoupili Cestu hrdiny a nepustili se vstříc dobrodružství. V tu ránu se Strážci prahu sešikují a zmobilizují své síly, aby nám zabránili v cestě. A zkoušky začínají.  Pevně rozkročení a připraveni nevpustit nás do další roviny žití, použijí všechny dostupné prostředky , aby nás od postupu vpřed odradili. Zastrašování, podplácení, citové vydírání, manipulaci…Jsou dobře vyzbrojeni zdánlivou nemožností je překonat.. Nechtějí nám dovolit projít branou do jiného levelu Bytí… Strážci prahu, v podobě našich rodičů, partnerů, dětí, šéfů, úředních činitelů, zástupců společenských pořádků, známých, někdy dokonce i přátel …nám stále, vedeni svými sobeckými pohnutkami ( převlečenými často za moralistické teze) brání přejít hranice, které nám stanovili. Nebo které jsme si hloupě sestrojili kdysi sami. Ovšem…zdi,co jsme si postavili můžeme zase v klidu zbourat! Ne - můžeme, ale musíme. Strážce brány musí mýtický hrdina vždy překonat, za pomoci přímého boje, pomocníků nebo lsti. Bez toho cesta nevede dál a hrdina se propadá hlouběji do beztvářného života.

Cesta tedy vede jen přes překonání strážce, a to jakýmkoli způsobem. Pomocníci nám stojí za zády jak světelný sloup energie a postrkují nás, pro případ, že bychom chtěli z boje utíkat . Kupředu, zpátky ni krok! V jednu chvíli bychom totiž mohli podlehnout nechuti jít za dobrodružnějšími, poutavějšími a zajímavějšími možnostmi jak žít. Strážci brány jsou silní, zákeřní a mají své spojence v naší vlastní hlavě. Naše moralistické předsudky, vštípené výchovou či společností, pocity viny, selhání, strach z neznáma. Však známe ta lidová rčení typu: „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše“ „sedávej, panenko, v koutě, tam najdou tě“  Ne. V koutech usedá prach a hromadí se tam špatná čchi. Možná by tě tam i našli, ale pěkně zachmuřenou z věčného čekání. Roztoč svou sukni, panenko, a pěkně zvesela dotanči doprostřed parketu světa. Tam tě každý uvidí a každý bude chtít! Jo…a poskakující vrabec opravdu není lepší než holub s perutěmi, podobajícími se těm andělským!

I sluneční bůh Re, nejmocnější z bohů egyptské mytologie, musel den co den, aby potvrdil svou sílu, překonávat strážce dvanácti bran. Tak si prosím neztěžujme, dvanáct je opravdu hodně, a mám pocit, že ani v krizích jich dvanáct denně nemáme. :) Jak je tedy překonat? Pár tipů z mytologie by tu bylo…Kniha bran, nalezená na stěnách hrobky Ramesse VI popisuje jeden z nich. Zmíněný bůh Re používal znalost tajného jména strážců jednotlivých bran. Egypťané věřili, že znát skutečné jméno protivníka dává moc nad jeho životem. V překladu do naší reality je to schopnost naladit se na člověka, který nám brání v cestě vpřed, poznat jeho skrytá přání, slabiny a utajované rysy charakteru, a počítat s nimi. Tedy znát jeho skutečnou, ne proklamovanou povahu. Štěstí přeje připraveným. Bohu Re nepochybně přálo, neboť měl i pomocníky, ochránce. Bohyně dštící oheň na jeho nepřátele (máte kolem sebe ohnivé pomocníky, připravené prát se za vás?), kočky stínající hadí hlavy ( znáte je, ty jedovaté škodolibé, záškodnické hadí „zlůstky“  ); další bohyně poskytující světlo ( kdo nám umí udělat v situaci jasno?) a konečně Ta, rozklenující nebe nad ohroženým.. Za pomoci těchto sil a znalostí pravdy o každém ze strážců potlačil Re každý odpor a nátlak od udržovatelů starých vazebních pořádků a mohl jít dál.

To Héraklés, známý řecký hérós, zabil mnohé nestvůry, aby se na své cestě posunul vpřed. Pro něj to ovšem byla hračka, neboť to byl hrdina profesionál, žádný zbabělec. Vyškolil se, ač nedobrovolně, předchozími deseti úkoly, při nichž musel obejít, obelstít nebo zničit mnohé strážce bran.. Byl to známý svalovec, který se proslavil už jako malé robě. Tehdy s růžovýma ručkama uškrtil dva jedovaté hady, co jej hodlali uštknout. No, někdy je hrubá síla a statečnost taky zapotřebí. Tentokrát šlo o zlatá jablka Hesperidek. Ne že by o ně Héraklés stál, ale úkol je úkol a cesta je cesta. Ne vždy si ji člověk vybírá sám. Dobrodružství zavolá, vyzve člověka z letargie a promění jej, zhostí se-li ho se ctí, v hrdinu. V této jedenácté práci byl ovšem Héraklés opatrný. Nehodlal znovu naštvat bohyni Héru, neboť strom plodící zlatá jablka byl v jejím výlučném vlastnictví. Strážci prahu bylo sto dračích hlav střežících stromek a rek využil obra Atlase, který chtěl původně napálit samotného hrdinu. Hodlal mu totiž hodit na záda své břemeno ( nic nového pod sluncem :)), v tomto případě celou oblohu.  Héraklés byl však o kousek chytřejší, a tak pro něj Atlas, dobře vycházející se strážci, jablka sice ukradl, ale sám si nesl své břímě dál. Lest je tedy další způsob, jak přimět zapšklé strážce bran k nenápadnému průniku hrdiny.

Je jedno, čeho se dobrodružství týká, zda vztahů, práce, směřování, životního stylu…vždy jde o svobodu jedince jít svou vlastní, individuální neopakovatelnou cestou, danou mu osudem…A jediná možnost je
nezaleknout se a překonat všechny zdržovatele a odpůrce změn. A až je zdoláme, nakonec pochopíme, že o TO tu celou dobu šlo…V pekle totiž můžeme žít kdykoli ale do ráje jsou brány přísně střežené!

Krásný jarní den bez strážců bran :)
                                                                                        Klaudie

Příště si povíme o bohyni Inanně a jejím způsobu překonání strážců prahu. Je …jak jinak… ženský a… jak jinak…nelehký.