sobota 20. dubna 2024 Marcela

ROZHOVOR: S olomouckou kapelou Sunset Trail o tour po Rusku, o publiku i o práci ambasády

Kapelu Sunset Trail, která má kořeny v Olomouci, jsme na domácí půdě mohli naposledy vidět v srpnu, kdy předskakovali slavným Papa Roach na Korunní pevnůstce. Na přelomu října a listopadu Sunset Trail křižovali Rusko v rámci Reflections Tour, na kterou se vydali společně s německou kapelou Caliban. Se zpěvákem Sigim a kytaristou Damjanem jsme se bavili o zážitcích, které ruské turné přineslo.

Sunset Trail na svém druhém ruském turné na přelomu října a listopadu 2018 projeli 13 ruských měst. Zahráli pro Perm, Kazaň, Samaru, Volgograd, Rostov, Krasnodar, Voroněž, Tulu, Rjazaň, Kalugu, Jaroslavl, Nižnij Novgorod a Moskvu. První koncert tour v Jekatěriburgu však Sunset Trail kvůli komplikacím na hranicích nestihli.

„Lidi jsou tam po muzice hladoví...“

Stálo za to se do Ruska vrátit?
Sigi:
Určitě!

Kvůli čemu?
Damjan:
Kvůli Rusku. Jednou z těch věcí, co nás tam lákaly, bylo to, že Rusko je fakt takovej úlet, že je zábava tam už jenom být, natož tam jet koncerty.

Potvrdilo se to?
S:
Potvrdilo se to lidma. Ti jsou tam po muzice hladoví, protože moc kapel tam nejezdí, takže koncerty jsou tam jiný než u nás. Lidi si to víc užívají, neřeší nic, paří.
D: Jsou hodně srdeční. Vždycky když jsme dohráli koncert, hned jsme běželi k našemu stánku a měli jsme půl hodiny, než začnou hrát Caliban. Během té půlhodiny šlo hodně lidí za námi, chválili koncert, plácali si s námi, rozdávali jsme podpisy, fotky a tak dál. A po Caliban ještě třeba další hodinu plácání, kecání, focení. A takhle to probíhalo každej koncert. Taky nás překvapilo, že jsme opravdu málokdy narazili na opilého člověka. Většina z těch lidí šla opravdu za hudbou a byli srdeční a moc příjemní.

A platí ta srdečnost i ze strany organizátorů? Jaké jste měli zázemí?
D:
Oproti nedávnému turné po Velké Británii, které bylo víc undergroundové, bylo tohle na jiným levelu. Po Rusku jsme teď jeli s profesionální kapelou, takže i díky tomu byla celková úroveň vyšší. V několika situacích jsme měli výhrady, ale celkově bylo zázemí perfektní. Jelikož jsme jeli jako support Caliban, tak i nás organizátoři brali jako profi kapelu.
S: Caliban jsou na evropský měřítka velmi známí, takže jejich koncerty dělají zkušení pořadatelé, jejich akce probíhají ve větších klubech a s tím souvisela i úroveň. Všechny profi kapely, které stráví spoustu měsíců v roce na turné, mají poměrně vysoké nároky na pohodlí a úroveň všeho kolem sebe. Je to pochopitelné, protože každé turné je velmi vysilující.

Jak se k tomu dostaneš, že jezdíš s poměrně velkou kapelou tour po velkých městech?
S:
Těžko. My jsme se k tomu dostali náhodou. Oslovili jsme agenta, kterej dělá turné a když to začal plánovat, tak zjistil, že ta naše trasa se dost kryje s trasou Caliban a že hodně malých promotérů nechce naše koncerty dělat, protože ve městě bude velká kapela z Německa. Caliban neměli žádnou předkapelu a agent nám předal kontakt na agenturu, která nám to přiklepla.

„Na hranicích jsme zůstali 28 hodin...“

Co vás v Rusku nejvíc překvapilo?
S:
No, mě překvapily záchody. Tam byly jen ty turecký, takže kolikrát tam byla jen díra a kolem ní ohozený stěny. No a když už nemají tureckej záchod, tak je tam sice normálně náš typ, ale nesmíš házet toaleťák do záchodu, ale vedle do koše. Takže kolikrát se stalo, že jsme se sice dostali na pěknej záchod, ale vedle něj byla metrová hromada použitýho toaleťáku, kterýho se nechceš dotknout a bál jsme se na té míse jen pohnout rukou.
D: Velký překvapení například nastalo hned při přechodu hranic. Tam jsme zůstali 28 hodin a třikrát jsme zkoušeli se do Ruska dostat. Dvakrát nás vrátili zpátky a napotřetí to vyšlo. A to bylo vlastně jen kvůli náladě celníků.
S: Možná nás drtili, protože čekali na úplatek, ale ten nepřišel. Jednou nám chybělo razítko, tak jsme si ho nechali vyrobit.

Vy jste si udělali falešný razítko? Můžu to tam napsat?
S:
Jo, klidně. Zjistili jsme, že razítko ve finále nemá žádnou váhu, to si necháš vyrobit kdekoliv a nikdo nechce dokázat, že jsi majitel firmy nebo doktor. Nebo si můžeš udělat razítko, že jsi prezident. Tam šlo o to, že na hranicích dělali problémy s papírem od firmy, která nám půjčila auto. Ten byl sice podepsanej, ale nebylo na něm razítko, a tak nás z hranic vyrazili. My jsme se tedy vydali do nejbližšího města v Lotyšsku a nechali si vyrobit razítko té firmy a jeli jsme to znovu zkusit. To už tam byl ale jinej celník a tomu zase vadilo, že dokumenty o vypůjčení auta byly na dvou papírech místo jednoho, takže nás taky vrátil. V tu chvíli parádně zafungovala česká ambasáda v Moskvě, kam jsme volali, když nás nechtěli podruhé pustit. Paní z ambasády se s celníkem přes telefon pobavila a za několik hodin nám přes mail poslala všechno, co bylo potřeba, včetně ruskýho překladu. My jsme si to vytiskli, orazili falešným razítkem a přejeli jsme hranice.

Oražený falešným razítkem?
S:
Jo, to jsme při každém pokusu přejezdu přes hranice zakopali někde u benzinky do země, aby ho u nás v autě náhodou při nějaké šťáře nenašli.
D: Ale jde hlavně o to, že ta paní z ambasády byla úplně fantastická a strašně moc nám pomohla. Dala nám na sebe soukromé číslo a tímto stylem nám pomohla asi v osm hodin večer. Pokud někdo ze čtenářů tohoto článku bude v budoucnu cestovat do Ruska a dostane se do problémů, určitě kontaktujte ambasádu.

„První koncert jsme stejně nestihli...“

Co nastalo po přejezdu hranic?
D:
Bylo blbý, že v tu chvíli jsme byli na cestě už asi tři dny skoro bez spánku, byli jsme nervově a fyzicky úplně vyčerpaní a ve chvíli úspěšného třetího přejezdu hranic jsme před sebou měli ještě 2500 kilometrů jízdy k první štaci. A to jsme museli dát v kuse, protože jsme neměli čas zastavovat.

Za jak dlouho jste stihli ujet 2500 kilometrů?
S:
No, na ten první koncert, kterej jsme stejně nestihli, jsme jeli od hranic asi dva dny, to znamená, že České republiky nám trvalo pět dní dojet na první štaci.

Vy jste nestihli koncert? Jak se to řeší, když kapela nestihne koncert?
S:
Hned jak jsme viděli, že to na hranicích nebude úplně jednoduchý, tak jsme psali manažerovi turné, že máme problém a že nevíme, jestli to stihneme nebo jestli se do Ruska vůbec dostaneme. Postupně jsme mu dávali info a on pro jistotu sehnal lokální kapelu z Jekatěrinburgu, která to odehrála, aby se ta akce nezhroutila.

Sunset Trail: Jakub Sigmund (zpěv), Tomáš Babůrek (kytara), Damjan Siriški (kytara), Michal Kučera (bicí), Jiří Tomášek (basa). Na turné jel nahradní bubeník Rostislav Šíma.

Kde na vás během tour přišlo nejvíc lidí?
S:
Nejvíc lidí bylo v NIžnim Novgorodu. Tam se prodalo jen v předprodeji 1200 lístků. Bylo to neskutečný! Druhá největší show byla v Moskvě ve slavném Red Clubu, kam přišlo zhruba tisíc návštěvníků.

S jakou tvorbou jste do Ruska vlastně vyrazili?
D:
Do ruskýho publika jsme pálili vesměs novou tvorbu. Náš setlist čítal osm songů, z toho šest byly tracky z našeho nového alba, které jsme vydali letos na jaře. K tomu jsme přidali dvě starší pecky, který se osvědčily na našem ruském turné v roce 2016.

Kdy vás uvidíme v Olomouci?
S:
Zrovna plánujeme na jaro 2019 turné s českou klubovou legendou The.Switch. Dostane se na většinu českých i moravských měst. V Olomouci bude zastávka 19. dubna.

Foto Facebook Sunset Trail

Štítky rozhovor, Rusko, hudba, Sunset Trail, Olomouc

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.