Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Muž, co strašnou smůlu měl. Olomoucký armádní záchranář Martin Pospíšil vydává druhou knihu povídek

 
úterý, 17. září 2019, 17:00

O nově vycházející knize, ale i o pohoršených reakcích na knihu předchozí, bude řeč s olomouckým armádním záchranářem a spisovatelem Martinem Pospíšilem.

O čem je kniha Muž, co strašnou smůlu měl?
Dalo by se říct, že je to volné pokračování mé prvotiny Poslední pomoc. Kniha je o mladém muži, který se často dostává do situací, které šokují svou absurditou na tolik, až se zdají být vymyšlené.

A nejsou?
Odpovím ti citátem ze Saturnina. Uvěřitelné věci se dají vymyslet. Ty neuvěřitelné se musejí stát.

Martin Pospíšil se narodil 30. června 1988 v Olomouci. Je absolvent lékařské fakulty Ostravské univerzity, katedry urgentní medicíny. Nyní působí jako profesionální voják, záchranář vzdušných odsunů zdravotnického pluku Armády České Republiky. S vášnivým motorkářem a flegmatickým světoběžníkem žijícím střídavě v Olomouci a Opavě se můžete setkat po vytočení čísla tísňové linky na Ostravsku nebo v Olomoucké fakultní nemocnici. Prostořekého buřiče a věčného provokatéra baví mimo plavání proti proudu hra na kytaru a psaní hudebních textů.

Proč ses o svých zážitcích rozhodl psát?
Víš, psaní je pro mě ventilem na papiňáku, pod kterým furt někdo přikládá. Takže si na stránkách knihy stěžuji na svou věčnou smůlu, okolí, zhrzenou lásku, práci, poruchy erekce, zkrátka taková ta běžná témata, která mohou být blízká všem. Utahuji si ze systému a z toho, jak jednoduché je ho obejít, z nesmyslných pravidel a nejvíce sám ze sebe. V knize se čtenářům přiznávám ke svým touhám, obavám, radostem a dělím se o své úspěchy i neúspěchy a životní pošetilosti, o čemž občas píšu přímo a jindy je zase uzamykám mezi řádky, takže je najde jen někdo.

Má kniha nějaké ústřední téma?
Spíš je to taková životní všehochuť. Rozličné příběhy očima záchranáře z prostředí záchranných služeb, urgentních příjmů, policejních stanic, bitevních polí či běžného života si doufám získají nejednoho čtenáře, a to hlavně pro svou autentičnost. Můžeš se také těšit na jednu cestopisnou a jednu detektivní povídku z reálného života, při které se ti bude tajit dech. Vše je pak zakončeno "bonus story", kde jsem přepsal část evangelia podle toho, jak si myslím, že to skutečně bylo. Církev je totiž jedna z mála institucí, kterou se mi prozatím nepodařilo namíchnout. Mimo jiné nabízím v knize čtenáři inovativní a zcela neprůstřelnou životní filozofii, která zaručuje absolutní duševní klid a pohodu. Její kouzlo je v její jednoduchosti a na rozdíl od vyhazování balíku peněz za nefungující knihy o osobním rozvoji, je podle mě daleko lepší vyhodit balík peněz za tu mou, kde se alespoň dozvíš, jak se hlavní postavě změnil život při jejím aplikování. Že to nebylo vždy zrovna k lepšímu není třeba zmiňovat.

Liší se v něčem druhá kniha od té první?
Myslím si, že úplně ve všem. Nejeden čtenář se bude jistě sám sebe ptát, zdali je to opravdu dílo toho stejného autora, co minule. Řekl bych, že je o něco vyzrálejší. Přeci jen jsem absolvoval tří týdenní on-line kurz tvůrčího psaní a to poznat být už přece musí.

Takže je psaná jiným stylem?
Ano. Opustil jsem Ich-formu a pasoval jsem se do role lehce sarkastického vypravěče, díky čemu jsem mohl lépe pracovat s dynamikou příběhu, charakteristikou postav a popisu jejich emocí, což jak doufám, vtáhne čtenáře více do děje. Kromě hlavního příběhu jsou v jednotlivých povídkách i vedlejší dějové linie. V jednom případě je jich snad až pět. Něco pro fanoušky filmu Počátek. Kniha je díky tomu obsáhlejší, takže vydrží déle než na pět návštěv toalety a děj ubíhá pozvolněji.

Anotace knihy Muž, co strašnou smůlu měl
Sledujete s oblibou vše, co se točí kolem zdravotnictví? Čtete rádi o profesionalitě záchranářů, lékařů a sestřiček? Myslíte si, že je špatné brát si nafukovací pannu jako svůj doprovod do společnosti? Nesnášíte motorkáře a vlastně ani nevíte proč? Myslíte si, že je správné trávit své přátele projímadlem, jen proto, aby od vás neodcházeli? Prodělal/a jste v poslední době umělé oplodnění? Přijde vám fér kupovat kokain v Mexiku dráž, než od vašeho lokálního dodavatele? Líbí se vám příběhy, ve kterých dobro nakonec poráží zlo, neřádi dostanou, co si zaslouží, láska zvítězí a všichni žijí šťastně až do smrti?
Pak v rukou držíte špatnou knihu...

Mohou se čtenáři těšit na něco dalšího?
Snad už jen, že stránky knihy budou zdobit ilustrace, které čtenáři pomůžou v pochopení některých mých složitějších vtipů. Jako malíře jsem si vybral nedoceněného umělce a kmotra první knihy, Jana Rychtu, s jehož kresbami jste se mohli prozatím setkat třeba na veřejných záchodcích, či fasádách chráněných budov.

Kde bereš inspiraci?
Bohužel z mého vlastního života. Nevím, jestli byly moje sudičky před 30. červnem 1988 na nějaké divoké pařbě plné LSD nebo co, ale denně se dostávám do situací, nad kterými zůstává rozum stát. Hned na druhém místě mé inspirace jsou labilní lidé. Ti se proti své vůli často stávají zdrojem mého obveselení. Těch potkávám spousty, protože pracuji každou chvíli někde jinde. A to nejen ze strany pacientů, ale čím dál častěji od samotného zdravotnického personálu či bratrů ve zbrani. Právě můj ilustrátor mi před nedávnem řekl: „Víš, Pospa, ty seš jedinej člověk, kterej dokáže své okolí srát i mlčením.“ A přesně téhle své superschopnosti u všech vycukaných lidí s oblibou využívám. O zážitky pak není nouze.

Co tě na psaní tak baví?
Jak se můžeš takhle ptát? Lidé mi platí za to, aby se dočetli, jak seru ostatní lidi. Je to práce snů. A svým skalním fanouškům slibuji, že ve svém úsilí nepolevím. Víš, je super jenom z myšlenek, vzpomínek a trochy fantazie stvořit něco hmatatelného a pozorovat, jak to lidi kolem tebe rozesměje, pobouří nebo jen donutí jakkoliv reagovat. A pocit, že můžu psát o čemkoliv, co jsem v životě kdy natropil a nikdo na mě nemůže je... Jak to jen popsat? Je to zdvižený prostředníček téhle zvrácené době, kdy jsou všichni ze všeho posraní a bojí se každého slova, které by chtěli říct. Bojí se každé fotky, co nemůžou kvůli GDPR zveřejnit a bez protestu přijímají každé sebepitomější nařízení, které je nenápadně a po malých kouscích okrádá o jejich životní svobody a radosti.

Kde pramení ta sebejistota, že na tebe nikdo nemůže?
Že na mě dojde, to mi lidi slibují už jednatřicet let. Je to přece beletrie, ne místopřísežné prohlášení. Vyslýchali snad Rowlingovou, ať práskne Brumbála, kde vařil dětem ty lektvary?

Tvrdil jsi, že všechno, o čem píšeš, se doopravdy stalo.
To je pravda, ale v knize jsem změnil úplně všechno. Jména zemí, měst, lidí, zvířat, oddělení, útvarů dokonce jsem příběhy posouval v čase tak, aby byly těsně za promlčecí lhůtou. Skutečný je pouze námět. Vše ostatní je neprůkazná mlha, ve které se schovávám. Nikdo nemůže dokázat, že je to pravda a ne pouhý výplod choré mysli jednoho pisálka. Jestli stále balancuji na ostré hraně společenské tolerance, anebo jsem již přestřelil, se ukáže po vydání. Upřímně však tiše doufám v tu druhou variantu. To by byla reklama panečku.

Jak přijali lidé v tvém okolí vydání první knihy?
Připomenu, že ta byla plná kontroverzních témat, která se snaží každý zaměstnavatel spíše ututlat, než je rozkřičet do světa. A vydat knihu v osmadvaceti letech, to mi odpustil málokdo, ale to už je takový český nešvar. Odpůrci se však stále chlácholili tím, že to byla snad jen náhoda, která se už nikdy nebude opakovat. Teď mě velmi mrzí, že jim druhým, téměř čtyř set stránkovým dílem, přidělám vrásku na čele.

Odpůrci? Z jakých byli řad?
Nejvíce povyku vyvolala má prostořekost asi mezi kolegy. Společnost je dobrou jednu dekádu masírována seriály typu ordinace v růžovce, hnědý kód a stodvanáctka, či jak se ta gumárna mozků jmenuje a spousty dalších. Tyhle seriály glorifikovali zdravotníky na takovou úroveň, že ti se pak jen s velkou nechutí dívali na to, jak černá ovce jejich stáda píše o odvrácené straně jejich profese. O drsném zacházení s pacienty, kteří zneužívají záchranný systém, či naopak jemném zneužívání pacientů, jedním z článků záchranného systému. V druhé knize jsem trošku přitvrdil a u pacientů, kteří si u mě vysloužili Darwinovu cenu, nebo nevykazovali vyšší mozkové funkce, je uvádím i s celými jmény a adresami, aby si je společnost převychovala.

Zní to tak, že u druhé knihy nemáš v plánu skončit.
Když chceš stvořit něco nesmrtelného, nesmíš se pro to bát umřít. Byl bych rád, kdyby se mi povedlo každou dekádu vydat jednu knihu. Aby si budoucí generace mohly po mé srdeční zástavě v jednadevadesáti letech přečíst ucelenou hexalogii a projít tak celým mým životem. Od adolescentního floutka, který si ani přesně neuvědomuje následky svých zbrklých činů, přes třicátníka, který chybuje a tápe co dál se svým životem, až po milujícího otce a manžela, který našel smysl života právě v rodině a péči o své děti. Poslední knihu pak bude psát jaterními skvrnami obsypaná ruka staříka, obklopeného houfem vnoučat při vzpomínání na krásy života, který prožil jen a pouze podle svých vlastních pravidel a před nikým se nikdy nesklonil.

Co chceš svou celoživotní tvorbou čtenářům vlastně říct?
Chci ukázat lidem, že se nemusejí bát plavat proti proudu. Ať se nebojí seknout s prací, která je nebaví, či se odstěhovat z místa, kde se necítí dobře. Zprvu se to může zdát jako obrovský strašák, protože jsme proti svobodě a volnomyšlenkářství od malička očkováni, ale věřte mi, že tomu tak není. Mějte to na háku! Můj děda vždycky říkal: „Dokud nejde o život, jde o hovno.“ A měl pravdu. Každý může své štěstí najít jedině tak, že ho začne hledat. Nejhorší je ustrnout na jednom místě. A úplně nejhorší je zaseknout se na místě, kde se vám nelíbí při činnosti, kterou nesnášíte. Po čase se z vás pak stanou ty vyhořelé a na život si věčně stěžující závistivé české trosky, které prudí svým negativismem celé své okolí. S tímhle jsem se nikdy nikde jinde ve světě nesetkal.

Jen tak pro zajímavost, kolik máš už v šuplíku pracovních smluv?
Nedávno jsem začal bokem jezdit na záchrance v Ostravě, což je má dvacátá pracovní pozice a tu a tam vypomáhám dobrovolně a bez nároku na mzdu i super partě mladých záchranářů a záchranářek z Českého červeného kříže v témže městě. Takže odpověď zní jednadvacet pracovních smluv.

Zpátky ke knize Muž, co strašnou smůlu měl. Kde ji mohou čtenáři získat?
Jsem rád, že se ptáš. Po špatných zkušenostech při vydání mé první knihy, kdy jednatel nakladatelství Beletris vytuneloval svou společnost a utekl na Sejšely i s celým mým honorářem a já jsem tak nikdy neviděl ani korunu, jsem se rozhodl pro přístup, který platí i na ulici, napřed prachy, potom zboží. Na Hithitu mi právě běží kampaň, kde si zájemci o knihu v podstatě koupí výtisk v předprodeji. Jakmile se vybere cílová částka, která je shodná s výrobními náklady, kniha se za ní vytiskne a nejpozději do týdne od výroby odešle i s mým věnováním každému, kdo na ní přispěl.

Co když se cílová částka nevybere?
Tak se peníze pošlou všem zpět a kniha nebude nikde k dostání, protože nevznikne. To se ale určitě nestane. Bank drží lidé z Hithit.com a peníze se mohou použít pouze po skončení kampaně a jen na výrobu knihy Muž, co strašnou smůlu měl. Je to neprůstřelný a transparentní systém. Když se všechno povede, bude kniha později k dostání i v knihkupectvích Kosmas. Čtenáři teď mohou sledovat veškeré aktuální dění okolo knihy i kolik se již vybralo finančních prostředků na facebookových stránkách knihy.

Máš obavy z toho, jak lidé přijmou tvou druhou knihu a jaký bude její úspěch?
Bohužel není ten strach a napětí tak intenzivní, jako tomu bylo v případě první knihy. Což mě mrzí, protože to bylo celkem příjemné. Svůj sen stát se spisovatelem jsem si už splnil vydáním mé prvotiny. Nešel jsem do toho s tím, aby kniha lámala žebříčky prodejnosti, i když by mě to samozřejmě těšilo. Naštěstí nejsem na úspěchu či neúspěchu mé tvorby nikterak existenčně závislý a je to pouze taková kratochvíle, hobby. Pokud má kniha rozesměje alespoň desetkrát každého, kdo si ji koupí, budu absolutně spokojený a osmnáct měsíců mé práce nepřijde vniveč.

Pracuješ už na další knize?
Dalo by se to tak říct. Budou to paměti z vězeňského prostředí, ale více nechci čtenářům napovídat.
 

Napsal(a) redakce OD | Foto Facebook Agentury vojenského zdravotnictví, Instagram Martin_Pospisil_Official

Kam dál?

Olomoucké rodiny, děti a spousta pohybu. Olomouc ožije sérií...

úterý, 17. září 2019, 16:19

Jak se cvičí a pohybuje v přírodě, co dovedou sportovcům nabídnout v supermoderním centru Baluo, jak příjemný je pohyb ve vodě,...

V Olomouci v druhé polovině září odstartuje Podzimní festival...

sobota, 14. září 2019, 14:00

Po posluchačsky i mediálně velmi úspěšném 25. ročníku PFDH připravili organizátoři pro letošní rok dramaturgicky bohatý program,...

VÍKEND PODLE DRBNY: Den (pro) pěstounství, africké trhy, dožínky a...

pátek, 13. září 2019, 18:00

Olomoucí se o víkendu bude linout vůně guláše, burčáku a dobrot z Afriky. Na malé i velké čeká spousta zábavy.

Olomoucké letní kino už nikdy nebude jako dřív, bude se demolovat...

čtvrtek, 12. září 2019, 17:24

Letní kino přijde o svou dominantu - není jiná možnost, než demolice dřevěné konstrukce, která slouží jako střecha nad plátnem.

 
 
 

O čem píše Drbna.cz

SOUTĚŽ: Na původu záleží. České kuře, Vodňanské kuře

Valí se na vás ohromná množství reklam snažící se zaujmout vaši pozornost? Rádi byste vybrali to nejlepší, ale přestáváte se v nabídce orientovat? Jak poznat zaručeně český výrobek, aniž byste trávili dlouhé chvíle luštěním etiket? Kuře s rodokmenem, jak už z názvu vypovídá, se hrdě hlásí ke svému českému původu, otevřeně ho přiznává a nestydí se za něj. Každý ví, že jedině Kuře s rodokmenem má garantovaný původ, vyrůstá na českých farmách, zobe české krmivo, je pod neustálým veterinárním dohledem a zpracovává ho tým zaměstnanců české společnosti Vodňanská drůbež.

STUDIE: Neobydlených bytů jsou v Praze nižší jednotky procent

Podíl neobydlených bytů na celkovém bytovém fondu v Praze jsou nižší jednotky procent. Vyplývá to ze studie poradenské firmy KPMG, kterou máme k dispozici. Podle posledních dostupných údajů je v hlavním městě 46 tisíc neobydlených bytů, bytový fond tvoří zhruba 600 tisíc bytů. Jak uvedl odborník na nemovitosti v KPMG Pavel Dolák, počet skutečně prázdných bytů je menší.

Zeman vyznamená Klause či Kusturicu, Babiš již seznam podepsal

Bývalý prezident Václav Klaus, válečný veterán Emil Boček, srbský filmový režisér Emir Kusturica nebo prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala by měli být mezi osobnostmi oceněnými prezidentem Milošem Zemanem letos 28. října. Pražský hrad seznam vyznamenaných každoročně tají, některá jména ale v uplynulých měsících zveřejnil sám Zeman. Ředitel hradního protokolu Vladimír Kruliš řekl, že všichni kandidáti na vyznamenání již o rozhodnutí prezidenta ví. Seznam také již spolupodepsal premiér Andrej Babiš (ANO).