Na konci koncertu jsme rádi, že jsme přežili, říká Josef Vojtek z Kabátů

Kolikáté je to vůbec pro vás turné? Máte o tom přehled?
(smích) Ne, nepočítám to vůbec. Ta mašina jede a asi bych se z toho zbláznil, kdybych měl všechno počítat, a dělat si nějaké evidence.

Turné trvá přes měsíc, tak máte během těchto týdnů vůbec čas na zábavu? Protože hrajete po třech dnech…
Volného času moc není. Je samozřejmě nutné mít prostor na nějakou rekonvalescenci, abychom se vždy po koncertu dali dohromady. 

Na co se mohou fanoušci v Olomouci těšit? Máte připravené spíše známé hity, nebo i novější písničky?
Je to taková směs písniček z nejnovějšího alba Do pekla do nebe a k tomu samozřejmě hity, které hrajeme už dlouho. Takové, které už zlidověly a fanoušci je chtějí slyšet. Lidé je zkrátka znají a zpívali si je už dávno.

V rámci koncertů navštěvujete v České republice nespočet měst. Kde je nejlepší atmosféra?
Jiný kraj, jiný mrav. A proto se fanoušci liší. Mám pocit, že čím více směřujeme na východ, tak je publikum živější a vstřícnější. Tím samozřejmě nechci říct, že v Karlových Varech nebo Plzni by lidé nebyli skvělí. Třeba v Košicích jsou ale fanoušci hodně živí. Ostatně východ je tím vyhlášený a koncerty jsou tam rázné. Je to nářez.

Váš úspěch reflektuje také velký počet skupin Kabát revival. Navštívil jste někdy vystoupení podobné kapely, abyste zhodnotil, jak jim to jde?
Já na toto neříkám nic, protože na to vlastně ani nemám názor. My se snažíme dělat svoji originální tvorbu a nikoho nekopírujeme. Ani se tím moc nezaobírám, nemám na to chuť, ani náladu, ani čas.

Takže nemáte ani trochu toho potěšení z toho, že to ukazuje, jak moc Kabáti jsou populární?
Je to všechno pěkné, co si budeme povídat. Mě jen mrzí to, že my jako kapela vypustíme do světa CD, na kterém pracujeme někdy i tři roky a tady někdo čeká, až to vydáme, aby mohl jet s naší novinkou po republice. Kopíruje naše písničky a bohužel někdy i blbě. Takže se občas ani nedá poznat, co zrovna hrají. Někdo to nezazpívá tak, jak to má být zazpívané a tím snižují kvalitu té či oné skladby. Dál bych se k tomu nechtěl moc vyjadřovat, protože by to skončilo trochu ostřeji, než by se hodilo (úsměv).

Poslední album jste vydali před více než dvěma lety. Kdy se mohou fanoušci těšit na další?
Momentálně máme celkem fofr. Teď jedeme turné, na příští rok máme také ještě něco naplánovaného, takže až poté se můžeme bavit o nějaké desce.

„Fofr“ je i vaše samotné vystupování, protože toho na koncertu dost naběháte. Jak si udržujete fyzičku?
Nejsem líný člověk – celý život jsem sportoval. A i když to teď už není v takové míře jako kdysi, tak mi zřejmě něco z té fyzičky z mládí zbylo (úsměv). Nemám s tím problém. Pokud není extrémní horko, což někdy v halách je, tak je to v pohodě. Ale i tak se to dá vydržet a přežít. 

Vaše běhání po pódiu, respektive celý koncert, většinou končí písní Moderní děvče. Co si poté, co dozpíváte tento hit, řeknete? Je to úleva a štěstí, že se všechno povedlo, nebo i trochu smutek, že už musíte z pódia?
Smutek určitě ne (úsměv). Spíše si člověk řekne, že má další koncert za sebou, je to super, vše se povedlo, lidé byli skvělí a my jsme to přežili. Je nás pět, takže jsme vždycky rádi, že se nic nepokazilo.

Dá se u vás vystoupení zakončit vůbec nějak jinak než právě Moderním děvčetem?
Je to hodně stará písnička, kterou jsme i chtěli vyřadit, ale ona se k nám zkrátka na závěr hodí. Asi jí budeme hrát až do konce našeho uměleckého života (úsměv).