středa 24. dubna 2024 Jiří

ROZHOVOR: Olympiádu pro děti v Keni chci uspořádat znovu, říká Olomoučan Tomáš Zapletal

Tomáš Zapletal je olomoucký podnikatel, kterého možná znáte jako toho mladého muže, který pronajímá jízdy v rychlých luxusních autech. V našem rozhovoru ale o jeho podnikatelských záměrech nepadne ani věta. Sešli jsme se totiž, abychom si povídali o tom, jak Tomáš Zapletal vyrazil do Keni, aby pro místní děti uspořádal olympiádu.

Všechno začalo před čtyřmi roky, kdy Tomáš Zapletal díky Centru Narovinu adoptoval keňskou holčičku Belindu. Centrum Narovinu je nezisková organizace, která zajišťuje nejchudším africkým dětem možnost chodit do školy.

Jaká byla vaše motivace pro uspořádání olympiády pro děti v Keni?

Potřebu pomáhat druhým jsem cítil odjakživa. Před dvěma lety jsem se ale seznámil se zakladatelkou Centra Narovinu, paní Danou Feminovou a říkal jsem jí, že bych pro organizaci chtěl udělat něco víc a že bych se do Keni a za Belindou rád podíval. Spolu jsme tedy vymysleli, že pojedu na Ostrov naděje, což je jejich vybudované centrum v Keni, kde je základní škola, jesle, školka, střední škola, internát, nemocnice a tak dál a je to financované z České republiky. A jelikož hodně sportuji, dohodli jsme se, že uspořádám olympiádu pro asi sto čtyřicet dětí přímo v tomhle centru.

Vraťme se ještě k té adopci. Jak to funguje v praxi?

Když jsem si řekl, že bych tímto způsobem chtěl někomu tak moc změnit život, začal jsem si hledat, přes jaké společnosti je to možné. Našel jsem si právě Centrum Narovinu, které takto podporuje asi tři a půl tisíce dětí v Keni. Funguje to tak, že jednou ročně zaplatíte sedm tisíc za základní školu, čtrnáct tisíc za střední školu a třikrát za rok vám přijde od vašeho dítěte dopis, jeho fotka a vysvědčení. A když dítěti posíláte nějaký balíček, což můžete asi třikrát ročně, tak přijdou třeba fotky, jak ten balíček rozbaluje.

Posíláte balíčky?

Jo, posílám pravidelně. I když do té Keni nemůžete poslat nic moc drahého, protože tam je ohromná korupce a taky se tam strašně krade. Takže na celnici to funguje tak, že oni tam rozbalí každý balík a co se jim líbí, to si vezmou. Takže když pošlete hodinky, které koupíte někde na tržnici za čtyři stovky, tak oni si to z toho balíčku prostě ukradnou. Tím pádem je lepší posílat třeba sešity, pastelky a podobné věci. Spíš ty školní potřeby nebo třeba plyšáka.

Jak moc je běžné, že se za adoptovaným dítětem rodič přímo vypraví?

Asi se nedá říct, že to je běžné, ale je to možné. Takže pokud oni tam mají tři a půl tisíce dětí, tak si myslím, že na každé dvousté se ten adoptivní rodič přijede podívat, protože je trochu rozdíl posílat sedm tisíc ročně nebo do té Keni přímo jet. Funguje to ale tak, že Centrum Narovinu vám zprostředkuje setkání. S dítětem se na místě seznámíte, jdete třeba na oběd a chvilku si popovídáte, protože všechny ty děti tam umí anglicky už od pěti let, kdy chodí do školky a angličtina je tam i úřední jazyk.

Pojďme se teď věnovat přímo realizaci té olympiády. Vy jste mi předtím říkal, že některé děti třeba neměly zkušenost s těmi sporty. Jak chcete dělat olympiádu s dětmi, které neumí ten daný sport?

To byla právě hlavní myšlenka té olympiády. Ta hlavní myšlenka byla ta, že já tam přivezu nějaké to nářadí na sporty, naučím je pravidla her, techniku a potom jim tam všechno nechám, aby to dál mohli využívat ve volném čase a v tělocviku. A další myšlenka je přece to, aby děti nedělaly to, co už znají, ale aby si vyzkoušely to, co ještě nikdy předtím nedělaly, což není moc těžké, protože když přijedete do Keni na vesnici, tak většinou jediná věc, co tam mají, je nějaký balón, který je udělaný většinou z nějakých odpadků nebo hader smotaných dohromady nějakou páskou. K tomu zapíchnou dvě tyčky do země a hrají fotbal a to je většinou jediný sport, který tam dělají. Tím pádem pro mě nebylo úplně těžké vymyslet sporty, které tam nikdy nedělaly.

Tak v jakých sportech se soutěžilo?

Snad si povzpomínám na všechny, bylo jich třináct. Z těch kolektivních tam byl basketbal, fotbal, volejbal a baseball. A potom skok daleký, golf, cvičení na kruzích, lukostřelba, vrh koulí, kroket, šipky, badminton, pétanque. Zároveň jsem ale třeba nemohl zařadit stolní tenis, protože všechny ty věci jsem vezl v letadle, měl jsem sedm zavazadel, asi dvě stě kilo, takže jsem musel přemýšlet i nad tím, aby bylo reálné to tam dovézt.

A jak to dopadlo? Jak olympiáda probíhala?

Myslím si, že to dopadlo dobře, za celou dobu nenastaly žádné komplikace, všechny sporty proběhly jak měly, ale třeba baseball byl obrovská výzva, protože naučit třináctileté děti pravidla baseballu nebylo úplně jednoduché. Na druhou stranu tam nemají mobily, nemají tablety. České děcko, když přijde domů, tak si sedne k počítači. V Keni skončí školu a jdou hrát volejbal nebo fotbal, takže oni jsou v tomhle o dost zručnější a třeba ty základní pravidla opravdu pochopili za patnáct minut a šli hrát, z čehož jsem měl radost.

Jaký vztah jste vlastně s místními dětmi navázal?

Ty děti tam byly velice vřelé. A hlavně vděčné. To jsou totiž děti, které jsou z opravdu chudých poměrů nebo třeba takové, kterým umře taťka a mamka je sama v domácnosti, takže ten příjem nemají téměř žádný. A když nemají nic, tak za to málo, co jim tam přinesete, jsou hrozně vděčné. A taky se pro tu olympiádu hodně nadchly. Vzájemně si tam fandili a při fotbalovém turnaji, kterým ta olympiáda vrcholila, tam byla atmosféra úplně úžasná. Jinak do toho centra dochází pět set dětí a té olympiády se účastnilo sto čtyřicet dětí.

Kolik lidí se podílelo na organizaci?

Je to velká divočina tam něco zorganizovat, protože v Keni funguje takový africký čas, což znamená, že když si dáte sraz v deset, tak lidi přijdou třeba o půl dvanácté a ani jim to nepřijde divný, takže jsem byl ze všech stran připravován na to, že tam nic nebude fungovat tak, jak chci. Ale naopak mě to moc mile překvapilo, nebylo to tak strašné, jak jsem čekal, že to bude. Do té olympiády se zapojilo třeba osm učitelů. Vlastně každý den probíhaly tři sporty na třech stanovištích a každý den závodilo sedmdesát lidí, takže v jeden moment bylo na jednom stanovišti třeba přes dvacet dětí a dva učitelé, kteří to tam nějak organizovali. Já jsem byl spíš ten, který chodil okolo a vysvětloval dětem, jak na techniku a podobně. Ještě bych chtěl podotknout to, že každé to dítě dostalo brožurku, kde byly popsány a vysvětleny všechny sporty. A taky tam byla vždycky kolonka se světovým rekordem v dané disciplíně a vedle toho si děti zapisovaly vlastní výsledek, aby měly srovnání s tou světovou špičkou a aby si uvědomily, čeho se dá dosáhnout.

Kde jste vlastně vzal vybavení k daným sportům?

Nejvíc vybavení nám poskytl pan Salaj z olomouckého Decathlonu. Další nástroje a trička jsme dostali od paní Dostálové z Univerzity Palackého. A například brožury po děti nám vytiskl pan Hrbáček z Algrafu. Těmto lidem i všem dalším, kteří se na olympiádě podíleli, bych rád touto cestou ještě jednou poděkoval.

Dopadlo to nějak a vyhlašovali se vítězové nebo vyhráli všichni?

Je to přesně tak, jak říkáte. Vzal jsem tam sto čtyřicet zlatých medailí a řekl jsem, že pro mě jsou vítězové všichni, protože point té olympiády byl zúčastnit se a naučit se něco nového. Tím pádem si všichni tu zlatou medaili zasloužili a pak jsme udělali i takovou goodbye party, kde jsem dětem promítl videa a fotky z olympiády.

Máte zprávy o tom, jak to na místě vypadá teď? Nezahálí tam nářadí?

S některými dětmi jsem pořád v kontaktu, ony mi i celkem přirostly k srdci a dost možná se tam jednou vrátím. Jasně, používají to. Pravidelně mi posílají fotky, jak hrají basket. A zrovna na ten basket dostali úplně parádní balón z materiálu, který když propíchnete třeba hřebíkem a začnete s ním driblovat, tak ono se to samo zacelí, takže pro ně to tam bylo úplně ideální, protože tam jsou všude nějaké trny obecně je to tam pro sportování nehostinné. Takže jo, posílají mi fotky, jak hrají basket nebo volejbal s těmi balóny. Navíc už v té době, kdy jsem tam byl, vymýšleli, že s tím nářadím udělají olympiádu pro celý ten ostrov, kde žije třicet tisíc lidí, takže nějaký efekt do budoucna to snad bude mít.

Chtěl byste se na téhle akci podílet nebo to necháte na místních?

To uvidíme. Nevím, jestli dělat olympiádu pro třicet tisíc lidí, to je asi blbost, ale myslím si, že přímo za těmi dětmi do té školy se určitě jednou vrátím a udělám tam třeba nějakou druhou verzi s dalšími sporty, kam bych právě třeba vzal i ty stoly na pingpong. A taky jsem si říkal, že by byla dobrá výzva udělat tam třeba zimní olympiádu.

Foto archiv Tomáše Zapletala

Štítky sport, děti, Keňa, podpora, charita, rozhovor, Olomouc

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.