Existuje tajná chodba z Klášterního Hradiska na Kopeček, nebo je to jen pověst?

Dokonale stromy zarostlý kopec plný lesní zvěře patřil od nepaměti do majetku premonstrátského opatství Klášterní Hradisko a již tehdy byl pokládán za „Svatou horu“.

Během třicetileté války odkoupil olomoucký obchodník s vínem a rodák ze Samotišek, Jan Andrýsek, na této hoře část pozemku a postavil zde během let  1629 - 1632 kapli „k poctě Panny Marie".

Kvůli udržování samotného chodu kaple zakoupil v Samotiškách panský hospodářský dvůr. Bohužel již v roce 1644 byla kaple švédským vojskem vyrabována a dokonale vypálena.  Tehdy došlo k první úvaze o zřízení únikové chodby. Proč? Protože lidé, kteří se ukryli ve sklepních prostorách kaple, neměli před ohněm úniku (v rámci objektivity je nutno dodat, že loupežníci ze Švédska o ukrytých lidech v druhém podlaží sklepení zřejmě ani nevěděli).  Už v letech 1650-1656 byla vybudována mnohem větší kaple, ale zájem poutníků poněkud uvadl, panský dvůr v Samotiškách chátral a Andrýsek raději vše bez náhrad věnoval původnímu majiteli, Klášteru Hradisko, to se psal rok 1667. Důležité rozhodnutí padlo už o pár let později, kdy opat Bedřich III. Sedlecia zainvestoval a začal v letech 1669-1679 v místech staré kaple stavět nový barokní chrám. Členové premonstrátského konventu z kláštera Hradisko v té době požadovali po opatovi v rámci stavby nového chrámu „vybudování minimálně jedné únikové chodby pro potřeby a ochranu“, aby se neopakovala tragédie z roku 1644, kdy mezi uhořelými měli býti i „důležití církevní hodnostáři“. Během stavby tedy vznikla 750 metrů dlouhá „úniková cesta“ z chrámu směřující na starý panský dvůr v Samotiškách, prostě propojit svůj dům se svým domem.  Účelem bylo, dostat se v případě náhlého ohrožení nepozorovaně dolů pod kopec a zamotat se mezi prchající čeledíny, podkoní, atd. Sebrat připraveného koně a zdar. Třeba směr Hradisko.

Od té doby následovala nějaká ta přístavba, výstavba v okolí chrámu, ale nikde není ani zmínka o podzemních chodbách, pouze o údržbě již zřízené chodby, budování sklepení pod „novostavbami“ a nějaký ten krátký přípoj na existující chodbu v místech, kde je třeba nyní Charitní domov pro řeholní sestry.

Obrat nastal po návštěvě poutního místa samotnou císařovnou Marií Terezií, dne 19. června 1748 (císařovna přijela s Františkem I. již 17. do Olomouce, den nato si prohlížela pevnost a již následující den byla na Kopečku). Církevní hodnostáři již dlouho lobovali u opata Ferdinanda Václavíka a zřejmě to byl on, kdo během návštěvy císařovny, po honosné žranici, zdvořile požádal o vypracování stanoviska, plánu a vybudování podzemní únikové chodby vedoucí ze Sv. Kopečka, až na Hradisko. Nebylo to tak úplně od věci, Pruské ohrožení budilo respekt a strach a bylo jen otázkou – kdy?  Podle rozhodnutí císařovny z roku 1742, i samotné Klášterní Hradisko tou dobou procházelo mohutným opevňováním, které bylo zahrnuto do komplexního plánu výstavby bastionové pevnosti Olomouc, podle plánů francouzského inženýra Petra Filipa Bechade de Rochepina. A právě on se měl k možnosti vybudování chodby vyjádřit. Rochepin diplomaticky přislíbil, že se touto myšlenkou bude zabývat, jakmile „nebude naprosto zaneprázdněn výstavbou olomoucké pevnosti“.  Tímto vyjádřením uspokojil císařovnu, ale ne církev, ta nadále na Rochepina nepřímo tlačila a snažila se prosadit vybudování chodby do samotného projektu stavby pevnosti za neuvěřitelných 10 miliónů zlatých. Otrávený Rochepine tedy pověřil své muže prostudováním možností, aby se vlk nažral, a dál se touto věcí vůbec nezabýval. Pro úplnost, tato žádost o podzemní únikovou chodbu nebyla ze strany církve jediná, prioritou bylo ochrana osob z Klášterního Hradiska, kde i samotná císařovna při návštěvě Olomouce jistou dobu bydlela.

Zpět k chodbě z Klášterního Hradiska na Svatý Kopeček - vznikl tedy plán této podzemní chodby. Vypracovali ho Rochepinovi pobočníci (tím se nedegraduje kvalita posudku, plánu, protože to byli přední odborníci na sapérskou činnost). Plán počítal s využitím již vybudované 750 metrů dlouhé chodby na panský hospodářský dvůr do Samotišek a následně pouze s jednoduchou, tzv. vydřevenou chodbou, až na Hradisko. Pod plán se s klidem podepsal samotný Rochepine, protože dobře věděl, že stavba nikdy neproběhne. Vyčíslil cenu stavby a vyčíslil i výši její pravděpodobné roční údržby a již toto byl totální konec šancí na stavbu. K tomu ještě popsal naprosto nevhodné geologické podmínky po trase chodby, písčité a jinak nevhodné lože, a to vše v pro obranu důležitých záplavových oblastech.  Stavbu vehementně vyloučil jako „naprosto nemožnou zřízení“ a od té doby se už nikdy nikdo její eventuální stavbou nezabýval, už jenom proto, že její stavba by byla naprosto zbytečná. Jedním z důvodů, s jistou jízlivostí, také bylo zmíněno to, že zrovna církevní hodnostáři byli vždy ti z prvních, kteří při jenom náznaku ohrožení „brali roha“ a nějaké okamžité ohrožení s nutností využití podzemní chodby, jak tomu bylo za Švédů, nehrozilo.  Dále také proto, že tahanice a politikaření kolem výstavby chodby a její zařazení do financování výstavby pevnosti, zajistily její totální netajnost, naopak ještě odtajnily již existující chodbu na hospodářský dvůr.

Chodba z Klášterního Hradiska na Svatý kopeček měla být podle plánu dohromady dlouhá něco kolem 6,5 km.  V jednom místě měla být (nevím proč a nevím kde, možná jde o chybu) dokonce až 34 m pod zemí.

Skutečnost je tedy jiná a chodba z Klášterního Hradiska na Svatý Kopeček neexistuje. Pověst vznikla především v důsledku existence vypracovaného plánu v době budování bastionové pevnosti Olomouc. Plán stavby chodby podepsaný předním vídeňským inženýrem, ženijním generálem Petrem Filipem Bechade de Rochepinem vzbudil u lidí pocit něčeho, co prostě zákonitě vzniklo, jinak by se to přece nedělalo, atp.. Existence chodby ze Svatého Kopečku směr starý panský dvůr v Samotiškách rovněž nahrála pověsti o existenci chodby na Hradisko. Tato chodba má cihlovou klenbu výšky tak 2,5 m a šířku také kolem 2,5 m, v chodbě nejsou žádné schody, nějaký koňský povoz by zde tedy asi opravdu projel, ale dojel by do Samotišek, dál ne, proto pověst o velikosti chodby.  K této chodbě a jejím ramenům patří jak veselé příhody, např. když  v 80-tých letech „kopečáci“ pamatují, jak romští pracovníci technických služeb u chrámu zasypávali jakousi divnou díru v zemi nahrabaným listím a strašně se divili, kolik se tam toho listí vleze, tak i příhody velmi smutné, kdy se v chodbě našla kostra mladého chlapce se zlomenou nohou. Pověsti o chodbě na Sv. Kopeček rovněž podobně nahrává také další vcelku známá chodba, která pro změnu vede z Klášterního Hradiska směrem  SV a po cca 100 m končí. Směr odpovídá „Rochepienovu plánu“, ale chodba je mnohem starší a nikdy dál nevedla.

Čtěte také: Oči vzhůru: Zlatý jelen, symbol bohatství, pod kterým každý den projdou tisíce lidí

Čtěte také: Oči vzhůru: Tajemství olomouckého černého koně