Hostesky, catering a zahraničí. Už to přerostlo koníček, říká k rallye závodům Martin Baďura

Kam se od doby, kdy jsme se bavili naposledy, posunul váš největší zážitek? Je to právě ona rallye v Německu?
Spíše Barum rallye ve Zlíně, kterou jsem jel na konci prázdnin. Je to závod, kde startuje obrovské množství posádek včetně juniorských mistrů Evropy. O těchto klucích se píše ve světe a potkat se s nimi byla paráda. Hlavně ale divácká kulisa…

Skvělá atmosféra?
Dohromady celou rallye navštívilo kolem 80 tisíc lidí. Vrcholem všeho navíc byla speciální, a dnes už slavná, noční jízda centrem Zlína. Podél trati diváci vytvořili opravdu neuvěřitelnou atmosféru. Člověk je slyšel v autě i přes řev motoru. Ohromný zážitek, o kterém jsem snil. Jako malý jsem byl jeden z těch, co pořvávali u trati a nevěřil bych, že jednou budu na tom samém místě sedět za volantem.

Necukaly vám z nervozity nohy na pedálu?
Od začátku to bylo skvělé. Už jen to servisní zázemí… Byl jsem z toho celkově nervózní, protože to bylo něco nového. Ale jak mi blikla zelená na startu, tak jsem se soustředil jen na svůj výkon.

Jak vysoko vás soustředěnost při premiéře vynesla?
Říká se, že Barum rallye je u nás nejtěžší závod, a prý i v Evropě je opravdu vyhlášená svojí náročností. Já jsem to jel poprvé a v mé kategorii byli lidé, kteří to jeli už třeba potřetí, takže trať znali relativně dobře. Ještě ke všemu jsem jel s novým spolujezdcem, a tak ještě chvíli trvalo, než se sžijeme. Byl pro nás obrovský úspěch, že jsme vůbec dojeli. Skončili jsme pátí celkově.

To je celkem podhodnocení při takovém výsledku říkat, že jste byli rádi, že jste vůbec dojeli, ne?
Určitě jsme za to rádi (úsměv).

A co je na celém závodu tak specifického, když říkáte, že i ve světe ho berou jako velmi náročný?
Často se střídají povrchy. Jsou tam rovinné asfaltové úseky, pak se hned vletí do lesa na rozbitou cestu. Pak se najednou před vámi zase objeví rychlá silnice s velmi ostrými zatáčkami, do kterých není vidět. Ohromně se mění rytmus jízdy, takže je obtížné si najít svoje tempo. A hlavně jsou to mnohem delší erzety (rychlostní zkoušky, pozn. red.). Byl jsem zvyklý na sprinty o délce 7 kilometrů. Teď mě čekal závod dlouhý 24 kilometrů.

Čili více než trojnásobná doba, během které musíte stále držet stoprocentní soustředěnost…
Přesně. Navíc se tato rallye jede v parném létě, v autě je tak přes 50 °C. Člověk má na sobě nehořlavou kombinézu, okna jsou zavřená, v autě není klimatizace, takže jedete a všude vám kape pot z obličeje. A v tomto prostředí nesmíte ani na chvíli vypadnout z koncentrace, pořád důkladně poslouchat spolujezdce.

Felicii jsem obrečel

Kromě zlínského zážitku jste si během podzimu odbyl také zahraniční premiéru. V čem vás závod v Německu zaskočil, a nebo naopak potěšil?
Neznáte značení cest, takže když dostane do ruky itinerář, tak jste trochu překvapený. Musíte si tak projet celou erzetu a napsat si to podle sebe. Ale musím je pochválit v jedné věci. Moc se mi líbilo, jak se o mě organizátoři, především, co se týká bezpečnosti, starali. Když jsem přijel na start, tak než mě vůbec pustili na trať, vše zkontrolovali - jestli jsem dobře připoutaný, zda mám pořádně zapnutou přilbu a tak dále. Zkrátka dbali na zdraví závodníka. U nás všechny zajímají nepodstatné kraviny, takže to byla příjemná změna.

Nakopnul vás první závod mimo naše zemí k tomu, že byste se dostával za hranice se svým autem častěji?
Vše to závisí na financích, které zkrátka v tomto sportu hrají ohromnou roli. Mít neomezený rozpočet, tak bych jezdil od rána do večera na závodech. Primárně se soustředím na to, abych odjel všechny závody v mojí kategorii, kterých normálně bývá šest až sedm za rok. Když budou nějaké koruny navíc, tak budu chtít jet ještě nějaké závody extra. Láká mě třeba Rakousko nebo Polsko, kde jsou parádní závody.

V letošní sezóně jste už brázdil šotolinové a asfaltové tratě s novým autem. Pořídil jste si vůz Opel Adam a vaše předchozí, vůbec první, rallye auto Škodu Felicii jste prodal. Bylo těžké se s tímto autem rozloučit?
Na posledním loňském závodě, který jsem jel, jsem už auto tlačil moc přes hranu. Chtěl jsem z auta víc, než bylo schopné dát, a skončilo to karambolem. Začali jsme uvažovat, co uděláme dál. V tom mi přišla pozvánka, ať se přijedu podívat na testování do Motorlandu Bělá pod Bezdězem. Testovaly se tam právě „Adamy“. Navíc to byla taková finančně nejpřijatelnější varianta profesionálního závodního auta. Tak jsem se v něm svezl a v tu chvíli jsem se zamiloval. Shodou okolností se mi tehdy ozval kupec na Felicii, aniž bych ji inzeroval. Řekl jsem relativně vysokou částku, protože jsem auto prodat nechtěl (úsměv).

Ale kupec se nenechal odlákat…
Řekl, že si to vezme. Takže jsem auto prodal, což jsem hrozně obrečel (smích). Pořád jsem na tom autě něco zlepšoval a v podstatě jsem ho dostal do takového stavu, u kterého jsem si řekl, že to snad opravdu bude závodní vůz. Ani jsem se s ním pořádně už nesvezl a už ho měl jiný majitel.

A sledujete, jak se nový vlastník stará?
Jsme v kontaktu a musím říct, že jsem to prodal úžasnému klukovi, který o to krásně pečuje. Je to neskutečný detailista. Já jsem se spíš vždy věnoval tomu, aby to jezdilo co nejlépe a on to dal do pucu i zvenku. Je z toho nádherná závodnička (úsměv).

Za jak dlouho jste si pořídil nové auto?
Prodal jsem Felicii a hned druhý den už jsem dával zálohu na Adama. Netruchlil jsem dlouho (úsměv). A za týden už jsem jel první závod.

Jak velkou část nového auta vůbec pokryly finance z prodané Felicie?
Felicie by pokryla tak jednu sedminu.

Takto drahá nová hračička je asi takovou povinností v tom snu profesionálního závodníka naplno pokračovat. Je to tak?
Už jsem se tomu zavázal takovým způsobem, že není cesty zpět.

Neustálá péče. Celé auto po každém závodu přejedu kartáčkem na zuby

Máte s novým autem za volantem nový pocit a zážitek ze závodů?
Je to něco úplně jiného. A ten pocit v uvozovkách opravdového závodníka umocňuje sekvenční převodovka, kterou mají i auta, která jezdí na mistrovství světa WRC. Už tak jedu jen na dva pedály. Všechno je rychlejší a profesionálnější, auto neuvěřitelným způsobem sedí a funguje skvěle. Můžu si s tím dovolit věci, které jsem si ve „feldě“ ani nedovedl představit. Pořád se ale bojím, že auto dostane smyk, a přitom ono se teprve dostává do svého živlu. Musím tak neustále posouvat svoji hranici. Párkrát se mi ale stalo, že už jsem se dostal za ni (úsměv). Chce se to tak pořád učit.

Nové a drahé auto právě může být dost kontraproduktivní v tom, že člověk může jet až moc opatrně, aby se nic nestalo. To tedy u vás zatím sedí?
Bohužel to tak je. Musím myslet na to, že když ho rozbiju, tak je konec a dál to nepůjde. V tom je obrovský rozdíl, že když má někdo za sebou velkého obchodního partnera, tak závodník ví, že pak má poničené auto z čeho opravit. Já však musím vždy zvážit riziko, jestli mi to za to stojí. Je to věc, která mě brzdí, a snažím se tak více jezdit hlavou. Kdybych věděl, že si můžu občas dovolit výlet mimo trať a nebudu muset dva roky stát kvůli šetření na opravdu, tak bych mohl být ještě rychlejší.

S dřívějším vozem jste se tedy takto nedržel?
S Felicií je to něco jiného, protože je na ni mnoho náhradních dílů. Stačí i třeba obejít vrakoviště. S tím Opelem je to úplně jinačí písnička. Těžko se v okolí shání součástky. Originální díly jsou neskutečně drahé, to radši ani nebudu říkat ceny (úsměv). Když se něco stane, tak člověk musí do Polska, kde doufá, že nenaletí na nějakou jejich boudu.

Když jsme si posledně povídali, tak jste říkal, že dělat z Felicie rally auto je záležitost na každý den. Neustále je co dlouhé hodiny v garáži zlepšovat. Jak je to s Opelem? Ten už asi vylepšovat nemusíte, ne?
V tomto autě nemůžu vylepšit už nic. Je zkrátka nastavené podle předpisů, a tak to musí zůstat. Na rozdíl od Felicie ale potřebuje obrovskou péči. V normálním autě se jezdí na jeden olej 15 tisíc kilometrů. Tady se olej v převodovce musí měnit po sto padesáti kilometrech. Poloosy se musí měnit, když se s autem ujede 1500 kilometrů. A jedna poloosa stojí 70 000 korun. Po každém závodě je nezbytné auto naprosto důkladně zkontrolovat. Kompletně ho myjeme po autě kartáčkem na zuby.

Takže volného času více není…
To rozhodně ne (úsměv). Tady si zkrátka nemůžeme dovolit žádnou lajdačinu, protože vše musí fungovat na sto procent. Ke všemu lítáme a sháníme sponzory, řešíme, co budeme jezdit za závody a také se musíme více věnovat administrativě.

Už to není klukovská zábava, že?
Vše je na profesionální úrovni. Přerostlo to koníček v něco naprosto většího.

Lidé občas chtějí i fotku - na to nejsem zvyklý 

V čem byla pro vás v letošní sezóně, oproti té loňské, největší změna?
S novým autem jezdím více vepředu. Mám lepší startovní čísla, a jsem tak více vidět. Hlavně je super, že Adam Cup, který jezdím, je ohromně mediálně podporovaný. Když jsou v České televizi záběry z rally, tak se vždy točí absolutní špička a pak je tam zmíněný Adam Cup. Na jiné stanici má zase svoji vlastní dvacetiminutovou rubriku. Pro oči, například obchodních partnerů, to vypadá lépe. Je to pro ně trochu tahák, protože mohou být častěji vidět.

Čili je to oproti dřívějšku jiný svět?
Stoprocentně. Více lidí chodí kolem depa. Je na tom hezké to, že všechna auta, která startují v Adam Cupu, mají stejné stany, které stojí srovnané vedle sebe v depu. Je tam catering, jsou tam hostesky, takže to vypadá opravdu na úrovni. Lidé občas i chtějí fotku, nebo něco podepsat, což je paráda. Nebyl jsem na to zvyklý (úsměv).

V průběhu sezóny jste také vyměnil spolujezdce.
S Honzou si vždy v klidu poradíme. Je to v pohodě. Už se v tom víc orientuju, vím, co je vždy potřeba si na závody připravit. Dokážu si vše hlídat sám.

A co váš první společný závod, kterým byla právě Barum Rally. Nebyl žádný problém ve spolupráci?
Byla to paráda. Ale je to celkem rarita, protože on je sám řidič a jen mi vypomohl. Měl jet sám, ale nakonec mu to nevyšlo. On se chtěl svézt, já hledal spolujezdce, tak jsme to slepili. Navíc mi i přispěl finančně se slovy, že mu je jedno, na kterém sedadle pojede, hlavně se chce toho závodu zúčastnit. Párkrát jsme před ostrým závodem poseděli, projeli jsme se, vyladili několik věcí…Od začátku to fungovalo skvělé. Na to, že nikdy nedělal ko-pilota, tak vše říkal včas, nahlas a klidným hlasem. Jelo se mi s ním fakt hezky.

Kdo všechno vlastně tvoří váš tým?
Největší podporu mám od mého taťky. Odmala jsem mu říkal, že chci závodit, a on oponoval tím, že je to drahá věc, že to nejde. Pak jsem si jednou přivezl Felicii a začal mi s tím pomáhat. Když se dostal na závody, tak ho to pohltilo. Jeho pomoc se několikanásobně umocnila, když jsem přivezl nové auto. Absolutně se do toho zažral (smích). Kolikrát už to chci vzdát a myslím na prodej auta. On je pak ten, kdo řekne, že to zvládneme. Dělá mi na závodech mechanika, snaží se o to, aby vše klapalo.

A mimo vašeho táty?
Do toho se na jaře objevil jeho bratranec, se kterým se do té doby táta moc nevídal. Když se ale dozvěděl, s čím teď závodíme, tak ho to nadchlo z nás všech snad úplně nejvíce (úsměv). Takže jsme teď čtyři. Tátův bratranec se stará především o shánění finanční podpory, což mu jde skvěle. Má i výborné nápady, co se dá zlepšovat. Ještě hledáme jednoho šikovného kluka mechanika, který by se přidal k tátovi. Pak by to bylo už pěkně kompletní.

Dokážete říct, v čem jste se od posledního rozhovoru zlepšil? A kde naopak pořád jsou vaše rezervy?
Učit se musím pořád (úsměv). Na to, abych byl super závodník, mám odjeto hrozně málo kilometrů. Co mě těší nejvíce je to, že na letošních závodech jezdil i dvojnásobný mistr republiky Martin Vopatřil a na některých erzetách jsem s ním dokázal držet krok. Párkrát jsem byl dokonce před ním, což je pro mě dílčí úspěch. Ukazuje mi to, že nemám ruce úplně k zahození, protože on je závodník, který má neskutečné zkušenosti. Věřím, že příští rok se můžu dostat před něj.

Co pro to uděláte?
Minulý rok jsme například vůbec neřešili nastavení auta. Na začátku roku chceme ve velkém testovat a najezdit hodně kilometrů. Chtěli bychom také vyzkoušet různé varianty výšky podvozku. Příští rok budeme velká konkurence.

Čtěte více:

• Od modelů za volant. Olomoučan Martin Baďura žije svůj rallye sen
• FOTOGALERIE: Mora dostala gól ve své vlastní přesilovce a podlehla doma Vítkovicím 0:1
• Volejbalistky úspěsně nakročily do čtvrtfinále Českého poháru, venku si poradily s Libercem 3:2