neděle 25. února 2024 Liliana

Jedná se o PR článek. Více info k PR článkům můžete najít ZDE.

REPORT: Veřejná dražba v Čekyni u Přerova na vlastní kůži aneb Jak jsem získala svůj nový notebook za pakatel

PR článek

Znáte to, občas si prostě nemůžete dovolit koupit si fungl novou televizi, notebook nebo třeba zahradní sekačku. Naštěstí existuje možnost, o které jsem ještě před nedávnem nevěděla. Na veřejné dražbě nedaleko Přerova se totiž dá sehnat téměř všechno, a navíc za slušný peníz. Co vám budu povídat, vydala jsem se to omrknout, protože ten nový notebook fakt k práci potřebuju...

Předem, udělejme si jasno – veřejné dražby pořádané v Čekyni u Přerova nejsou žádnou pokoutnou záležitostí, ale oficiální dražbou exekučně zabavených věcí, kterou pořádá Exekutorský úřad Přerov JUDr. Lukáše Jíchy. Pro ty, které jsem ještě pořád nepřesvědčila, aby se přijeli podívat, možná vás naláká vyvolávací cena vozu Audi Q7, která startovala na 150 tisíc korunách. A takhle je to ve skladech v Čekyni u Přerova se vším.

Aukce se konají jednou za tři týdny, vždy v pátek. Když jedete z Olomouce, doporučuji odbočit cestou na Přerov z hlavní cesty do Žeravic, odkud je to do Čekyně už jen coby kamenem dohodil. Pokud jedete z Přerova, vydáte se cestou směrem na Olomouc, ale za železničním mostem odbočíte doprava a pojedete rovněž dál po značkách. 

V Čekyni není možné, abyste sklady nenašli. I já, žena s průměrnými řidičskými schopnostmi a smyslem pro orientaci, kterou my ženy máme odjakživa jaksi „pokroucenou“, jsem sklady v pohodě našla – jednak proto, že u hlavní silnice stojí fešák v reflexní vestě a trpělivě ukazuje směr, jednak také proto, že kousek u odbočky k exekučním skladům stojí velká plastika mamuta. Pro ty, kteří umí s navigací, zadejte si Zámecká ulice 230.

Areál exekučních skladů musí za normálních okolností působit poněkud zpustlým dojmem, každý třetí pátek v měsíci však ožije tak, že máte problém i zaparkovat. Parkuje se na louce kousek od skladů, sympatický je i fakt, že se nevybírá žádné parkovné.

Můj lov notebooku započal vstupem do areálu skladů. Na webových stránkách přerovského exekutorského úřadu jsem se dozvěděla, že věci, které budou předmětem páteční dražby, můžu zkouknout v době od desáté do dvanácté dopolední. Poté už začne samotná dražba.

Po zaplacení poplatku 30 korun, který mne opravňuje zúčastnit se dražby, jsem obdržela soupis věcí, jejich pořadové číslo a vyvolávací cenu, načež jsem vstoupila do velké haly. A lidi, vážně, spadla mi brada. Z fleku bych brala dobrou polovinu věcí, co tam měli. Kromě notebooků tam bylo lyžařské vybavení (ostatně, za chvíli začne zima), tablety, televize, hudební nástroje, obrazy, rybářské pruty a návnady, sekačky, křovinořezy a další stovky věcí. U některých jsem si dokonce nebyla jistá, na co se používají. Ale co, své kupce si určitě najdou.

Nejvíce mne samozřejmě zaujala sbírka notebooků. Nějaký parametry (i když u každého byly vzorně vypsány) mi byly fuk, znáte to, my ženy máme vkus, takže jsem si vybrala leskle černý ASUS, který se mi akorát vleze do kabelky. Vyvolávací cena 2 500 korun. Tak, teď už si ho jen vydražit.

Po dvanácté hodině se rozeběhla samotná dražba. Hned vedle skladu s věcmi se nachází větší hala plná židlí, kterým vévodí vysoký stoleček pro licitátora. Ten se hned po dvanácté hodině ujímá slova a vyhlašuje dražbu věci s pořadovým číslem jedna. Samotná dražba probíhá naprosto jednoduše – máte u sebe svoje číslo, které zvedáte, když chcete přihazovat. Postup pak vypadá následovně. Licitátor vyhlásí vyvolávací cenu a zvyšuje ji podle počtu zdvižených čísel. „Vyvolávací cena tisíc korun...tisíc sto... tisíc dvě stě.....tisíc tři sta...... tisíc tři sta podruhé...... tisíc čtyři sta........... tisíc čtyři sta poprvé....tisíc čtyři sta podruhé..........tisíc čtyři sta potřetí, prodáno pánovi s číslem 183,“ vyhlásí licitátor. A je to, pán odchází s první vydraženou věcí, kopírka za 1 400, nekupte to.

Na seznamu přes osm set věcí. Jakpak by taky ne, odhaduje se, že dražební maraton skončí kolem šesté hodiny večerní. Můj vysněný notebook má číslo 351, rozmýšlím se tedy, co dělat, ale čas na dražbě tak nějak rychle utíká.  

O dvě hodiny později...

349. 350. 351! Můj notebook se právě objevuje na plátně a licitátor vyhlašuje onu magickou vyvolávací cenu 2 500. Můj boj právě začal, proto tu dnes jsem. Zvedám svoje číslo 189, licitátor hned reaguje a zvedá cenu notebooku o stokorunu. Vzápětí se zvedá les dalších rukou s čísly, a já tuším, že o můj notebook bude ještě zájem. Rychle kmitám rukou s číslem nahoru a dolů, licitátor má oči na šťopkách a svědomitě s každým mým pohybem zvedá cenu notebooku.

Postupně se dostáváme na cenu 5100 korun, a les rukou je stále řidší. Já už jsem dávno rezignovala na kmitání rukou s číslem a už si ji jen podpírám nad hlavou. Jsem odhodlaná jít až na šest tisíc korun. Soupeřím už jen s dvěma zájemci, a tajně doufám, že jejich cenová hranice je nižší, než ta moje. Na 5 600 korunách českých odpadá jeden. Při vyhlášení ceny 5 900 korun, kterou jsem zvýšila já, najednou sympatický pán, můj úhlavní nepřítel v boji o MŮJ notebook, ruku nezvedá. Buší mi srdce. „5 900 korun poprvé, 5900 korun podruhé.... 5900 korun potřetí,“ a licitátor ukazuje na MĚ!

Vydražila jsem si svou první věc! Mám nový, krásný notebook! Na kterém, mimo jiné, píšu i tenhle článek...

Tak, to by bylo. Licitátor ihned zahajuje dražbu další věci ze seznamu, nikdo mi netleská, ale co, i tak mám ze svého výkonu obrovskou radost. Můj zájem se stáčí k záležitosti, jak si notebook vyzvednout. Nakonec to bylo lehké jak facka, a zvládla jsem to i přes mou pověstnou nesystematičnost. U pokladny, kde jsem na začátku platila třicet korun a vyzvedávala si své dražební číslo, již ví, že jsem majitelkou nového notebooku. Zaplatím tedy krásných 5 900 korun a s dokladem jdu do skladu, kde mi za chvíli usměvavý chlapík předává balení s mým notebookem, který si ještě můžu před převzetím zkontrolovat.

Můj balíček s notebookem je pro přepravu ideálním artiklem, horší to už mají ti, co si vydražili třeba bazén nebo velkou kancelářskou kopírku. Před skladem čile přijíždějí, couvají, stojí a odjíždějí auta, do kterých jejich majitelé nakládají své nové vybavení. Znovu mne překvapilo, jak organizovaně vše působí – po parkovišti pobíhá minimálně pět silných mužů v reflexních vestách a ochotně pomáhají nakládat věci lidem do aut.

Z dražeb v Čekyni u Přerova jsem odjížděla nejen překvapená, jak jim tam vše klape, ale také spokojená, protože jsem se stala hrdou majitelkou nového stroje na články. Všem doporučuji se k exekutorským skladům alespoň podívat, protože nikdy nevíte, co vám tam zrovna padne do oka. Příště, tedy v pátek 21. října, kdy se koná další dražba, si jedu pro snowboard. Víte jak, zima volá...

Veškeré informace o veřejných dražbách v Čekyni u Přerova se můžete dozvědět na těchto webových stránkách.

Čtěte více:

Autoři

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.