sobota 4. května 2024
Květoslav
úterý, 23. srpna 2016, 09:22
Krásné písečné pláže na břehu Černého moře, speciality, které rozradostní chuťové buňky, i tak trochu návrat v čase – to všechno najdete v Rumunsku.
Návštěva Rumunska mě dlouho lákala, snil jsem o panenské přírodě, chtěl jsem potkat medvědy a nechat se okouzlit temperamentem místních lidí. Svou zkušenost jsem načal Bukurešti, která je s téměř dvěma miliony obyvatel hned sedmým největším hlavním městem v EU, a to hned po Paříži. A jde opravdu o pulzující metropoli, na naše poměry sice trochu neupravenou, ale zvyknete si. S výjimkou ohromných bulvárů s vodotrysky, které městu zanechal diktátor Ceaușescu, ty jsou svědomitě udržované.
Jako v celém Rumunsku i zde v hlavním městě najdete rozbořené nebo nedostavěné domy v těsném sousedství těch už opravených. Nedostatek peněz je zde znát na každém kroku, stejně jako spousta žebrajících lidí, se kterými kontrastují davy turistů a skvěle vypadající výlohy obchodů a občerstvení, která lákají na farmářský původ surovin. Nikde jinde na světě namají tak skvělou pizzu s ovčím sýrem a jehněčím masem. Jenže já mířím na východ k moři, tam je přece to vedro trochu snesitelnější.
Nejvytíženější přístav v Černém moři najdete v Rumunsku ve městě Constanța, jméno toto letovisko dostalo podle sestry římského císaře Konstantina Velikého, toho, který jako první přijal křesťanství a založil Konstantinopol, pozdější Byzanc, dnešní Istanbul. Takže svůj původ má Konstanca vskutku vznešený a patří vůbec k nejstarším městům v Rumunsku. Zdejší ikonou je nádherná secesní budova bývalého Kasina, které postupně chátrá, protože se zatím nenašly peníze na jeho opravu. Jako duch tak stojí tento unikát na konci promenády lemující pobřeží Černého moře. Pokoušel jsem se uplatit hlídající bezpečnostní pracovníky, aby mě pustili dovnitř, ale bezúspěšně. Snad se na renovaci této budovy časem peníze najdou, než se sama zřítí do vln.
Konstanca působí trochu ospalým dojmem, najdete zde čisté ulice, klidné pláže i příjemné kavárničky. Kdo má raději trochu zábavy, může vyrazit na pláž Mamaia, která se táhne v délce 13 kilometrů a vyniká nočním životem, za který by se nemusel stydět ani párty ostrov Ibiza. Na mě byl tento zážitek trochu až moc, protože pulzující kluby a diskotéky s bazény a až kýčovitou výzdobou ve stylu barokních zámků mě neoslovily, ale jeden večer se zde dá vydržet. Snad jen ty děti, mnohdy i pětileté, které zde vydělávají na svoje rodiče prodejem květin, mi připomněly, že Mamaia je hlavně tahounem peněz z kapes turistů. A mají tu i lanovku, kdybyste byli líní chodit.
V centru Konstance vzhlíží k moři socha slavného básníka Ovidia, který zde žil ve vyhnanství, protože se znelíbil římskému císaři. Tehdy se Konstanca jmenovala ještě Tomis. Město kromě Římanů zažilo Bulharskou nadvládu, než se jej ve 14. století zmocnili Turci. Z dob Osmanské říše je ve městě dochovaná mešita, která slouží také jako skvělá rozhledna. Nedaleko stojí pravoslavný kostel, řeckokatolický chrám i římskokatolický kostel.
Zamiloval jsem si Černé moře, protože jsou zde písečné pláže a voda není až tak moc slaná, jako v tom Středozemním. Kdysi dávno bylo totiž sladkovodním jezerem, a když se do něj po zvednutí hladiny oceánu vlila slaná mořská voda, zůstala kvůli větší hustotě v nejhlubších místech u dna. Někdy bývá hladina Černého moře klidná jako na jezeře, ale nezapře ani metrové vlny, takže jsem si můžete užít i trochu zábavy. Po pláži se v pravidelných intervalech objevují prodejci tradičních kukuřičných křupek. Chutnají skvěle a jsou až návykové, jen doporučuji koupit si je raději v obchodě, přijdou vás v přepočtu na pár korun.
Nebyl by to ten správný výlet do Rumunska, aniž bych se zastavil v horách. Vyrážím tedy do středu země do majestátního pohoří Fagaraš, kterému vévodí dva nejvyšší vrcholy rumunských Karpat s nadmořskou výškou přes 2500 metrů. Cestou se ale ještě zastavuji ve městě Curtea de Argeș, které má pro Rumuny velký význam, protože jsou zde pochováni rumunští králové a královny. Předposlední z nich – královna Anna zemřela v srpnu 2016 ve věku 92 let a já jsem se zde procházel v době, kdy vrcholily přípravy na slavnostní pohřeb. Královna byla nucena prožít život v exilu, protože její manžel král Michal byl nucen po komunistickém nátlaku abdikovat v roce 1947, samotný Michal je ještě o dva roky starší a je těžce nemocný, takže se události nezúčastnil.
Městečko Curtea de Argeș neboli Dvůr na řece Argeș je oblíbeným cílem turistů, najdete zde honosné hotely, překrásnou katedrálu a jak jinak také vynikající speciality domácí kuchyně. Zdejší pochoutku mititei neboli mici, která je podobná našemu čevabčiči, vyrábějí nejčastěji z mletého vepřového a jehněčího masa. Tu prostě musíte ochutnat. V restauracích ji připravují rovnou na grilu, s místním pivem a hořčicí je to opravdová pohádka chutí.
Jenže já společně se svým rumunským průvodcem, kterého jsem si stopnul ještě na jižní Moravě, pokračuji dál do hor. Byl tak hodný, že mi nabídl, ať se u něj cestou zpátky zastavím, že mě vezme na nejkrásnější silnici na světě. Aby ne, vždyť to prohlásili samotní tvůrci pořadu Top Gear, když sem přišli točit jeden z nejslavnějších dílů slavného magazínu o autech z produkce BBC. Je to ten, který začíná vtipnou bouračkou Lamborghini s Dacií nedaleko romské osady. Obrázek typického Rumunska. Často zde narazíte i na koňské povozy.
Sotva se přiblížíme na úpatí průsmyku, stále si ještě nedokážu představit, co mě cestou nahoru čeká. V horách už jsem přece byl, jenže tyto vás celé pohltí svou majestátností. Pomalu stoupáme nahoru, blíží se serpentiny a vracečky, tempo je pomalé, protože silnice 7C zvaná též neboli Transfagarasan (Cesta přes pohoří Fagaraš, Cesta světa) je plná aut i motorek ze všech koutů Evropy a přilehlého okolí. Potkáte zde portugalské, švédské i ruské poznávací značky. Sem tam i ty z Česka. Stoupáme nahoru a já obdivuji vodopády a krásně zelené kopce.
Na chvíli zastavujeme u přehrady, která vytvořila jezero Vidraru a tyčí se do výšky 166 metrů. Vznikla tu tak oblíbená horská rekreační oblast s možností koupání a rybaření. Cestou dál nahoru nepřestávají serpentiny a pokaždé, když zastavíme, vyběhnu ven na nejbližší vyvýšeninu a chce se mi křičet štěstím, z toho přívalu čistého horského vzduchu kombinovaného s neskutečným pohledem na klikatící se silnici pode mnou. „Tohle ještě nic není,“ dělá si ze mě srandu Marius, můj rumunský přítel, a volá mě zpátky do auta. A opravdu, zatáčky a vracečky nemají konce a to až do nadmořské výšky přes 2000 metrů, kde se blížíme v k vrcholu transfagarašské dálnice. Mimochodem, od podzimu do jara tudy neprojedete, silnice je kvůli přívalům sněhu zavřená.
Přijíždíme od jihu a těsně před hřebenem projíždíme tunelem, který představuje poslední chvíle napětí. Ze slunného léta se na druhé straně tunelu vynoříme v sychravém a chladném dni, přitom jsme projeli jen několik stovek metrů z jedné strany hory na druhou. Je to tak, na jedné straně může být klidně horko a na druhé může v létě i zasněžit. Takže ještě rychle vybíháme pokochat se ledovcovým jezerem. Vůně která se line kolem stánků s tradičním občerstvením nás přesvědčí ke koupi kukuřičné kaše plněné ovčím sýrem, to vše zabalené v alobalu a upečené na grilu. Tradiční mamaliga se dá také opékat v ohni, podobě jak to děláme u nás s bramborami. A teplé jídlo přijde vhod, protože se právě rozpršelo a musíme se schovat do auta.
Rumunsko toho skrývá ještě mnohem víc, třeba hrad slavného Valašského knížete Vlada III., který dostal přezdívku Napichovač, protože své nepřátele napichoval na kůly a pil jejich krev. Proto podle něj vznikla pověst o hraběti Drákulovi. Vladův nejslavnější hrad Bran nedaleko města Brašov stojí za to také navštívit, stejně tak, jako druhou úchvatnou horskou silnici nazvanou Transalpina. V Rumunsku se nachází i nejvíce chráněná přírodní rezervace v Evropě, najdete ji v deltě Dunaje a dostat se tam dá pouze lodí. Do Rumunska je potřeba se vracet.
Na každém kroku zde najdete internet, dokonce i v tom nejoprýskanějším městském autobuse. Místní ale wi-fi signál příliš neřeším, protože mají levná data od svého operátora, třeba 4GB v přepočtu za 150 korun měsíčně. Kam se na v tomto ohledu na rumunský pokrok hrabeme.
Dědic britského trůnu princ Charles si Rumunsko kvůli jeho panenské přírodě tak oblíbil, že zde už koupil zámek a několik venkovských usedlostí. Jezdí sem odpočívat i několikrát do roka.
Stavba transfagarašsské magistrály si vyžádala nejméně 40 lidských životů. Silnice spojuje města Pitešť a Sibiu a měří 169 kilometrů, samotný horský úsek pak 90 kilometrů.
V rumunských městech není běžné, aby kabely byly vedeny pod zemí, takže to pro Středoevropana může být šok. Sem tam se prý také stane, že se sloupy pod tíhou kabelů zřítí.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat.
