GLOSA: Malá dešťová přeháňka, velký hurikán v peněžence

pátek, 3. června 2016, 15:03

Když na minulou sobotu meteorologové předpovídali polojasno až oblačno, místy přeháňky, tak se zase „výjimečně“ spletli.

To je tak, když chcete jít po osmi hodinách v práci konečně domů, dát si sprchu a natáhnou si nohy. A ono, ejhle, nic z toho. Do práce jsem šla po poledni, kdy bylo asi miliarda stupňů ve stínu, vystrojená pouze v šortkách a krátkém tričku. Zdálo se mi to jako vhodné oblečení. V tu dobu bylo.

Ne však o pár hodin později, kdy už jsem chtěla jít domů. Byla už tma a já jsem slyšela podivné zvuky. Kráčela jsem osamocena potemnělou chodbou, potichu našlapovala a poslouchala. Najednou se ozval hlasitý hrom a já strachy nadskočila. Néé, nebojím se bouřky, vůbec ne. A pak jsem vyšla do té apokalypsy.

Osamocená paní stála na tramvajové zastávce a nad sebou držela deštník. Držela ho tam spíše jenom pro okrasu nebo proto, že se to tak dělá. Kdyby ho neměla, tak by to mělo stejný účinek. Načasovala jsem si to přesně, abych doběhla přímo před tramvaj a nemusela moknout. Přesto jsem dopadla stejně jako ta paní, která tam stála už hodnou chvíli. Soucitně jsme se na sebe usmály (tedy myslím, že se ta paní také usmála, nejsem si jistá, na mých brýlích se zrovna tvořil další přírůstek k Niagarským vodopádům). A protože o víkendu prostě trojka nemůže jezdit až k nádraží, tak jsem musela přestoupit. Díky DPMO! (to je taky jedna z mnoha věcí, které na tomto světě nechápu, proč zrovna o víkendech trojka nejezdí a ostatní mají jenom jednu soupravu?)

Na mezistanici mi nějací kluci nabídli, abych se schovala k nim pod deštník. Bylo to milé a já si přistoupila blíže, nicméně jsem si pro jistotu držela tašku a hlídala svůj věneček. Konečně vystupuji na zastávce a stylem indiánského běžce se hrnu k domovu. Cesta připomínala menší potůček a chodník byl břeh, na který jsem se snažila dostat. Nedostala. Teda aspoň ne bez ztráty suchosti bot a čistoty zbytku oblečení. Jako bojovka by to bylo fajn. Po pár metrech a mnoha uklouznutích jsem rezignovala a šla raději pomaleji. Přece jenom mám své zuby a kosti ráda a chtěla bych si je ještě nějakou dobu nechat.

Konečně jsem došla domů. A tam mě čekala další apokalypsa. Základní koncept střechy by měl být, že vás ochrání před živly a nebude na vás pršet, sněžit, foukat. No, někdo by to měl vysvětlit té mojí. Po nespočtu nepublikovaných slov jsem došla do bytu a se zadrženým dechem (doslova, kdybych se nadechla tak dýchám jenom vodu) jsem otevřela dveře a rozsvítila světlo. Po prvotním šoku jsem se hned vzpamatovala a zase zhasla. Protože mi přímo skrze lustr a žárovku proudil pramen vody. To se přece stává. Takže s mobilem v jedné ruce zkoumám škody a snažím se neuklouznout na mokré podlaze. Pro lidi s nízkým balančním centrem je to nadlidský výkon. Oblečení a boty, které jsem si nechala na chodbě, ždímám a suším už delší dobu a myslím, že jedny moje lodičky se nadobro utopily. Ze stropů srší proudy vody a já nevím kam se vrhnout první.

Po hodině jsou všechny záchranné nádoby na místech, a přesto ještě pár potůčků je nepokryto. No tak počkám no. Nenápadně se podívám na kotel, který mi visí na záchodě, kterého to postihlo ze všech nejvíce, a co nevidím. Nic. Nesvítí, nehřeje, nefunguje. I když jsem uklidila poslední zbytky katastrofy a vytřela podlahy, kotel se nevzpamatoval. Aha, takže se ani neumyju, super. Naštěstí jsou mojí sousedi úžasní a nechali mě se u nich osprchovat. Asi se mnou (sou)cítili. Celkově se opravy vyšplhají do desítek tisíc korun, takže já jsi už jdu strouhat tužku, protože budu muset napsat ještě hodně článků, abych to všechno zaplatila. Není to nic tak hrozného, někteří lidí mají vytopené a zničené všechny věci, ale pro mě osobně to prostě velká věc je.

Po telefonátu domů, co se mi přihodilo, mi mamka řekne ať přijedu domů. Já ale že ne. Že to všechno zvládnu a vyřídím. Po týdnu bez teplé vody a cesty k sousedům s ručníčkem, kde mě zatím vítají s úsměvem, to však vzdávám. „Mami, a uvaříš svíčkovou?“